Talent, žánrová pestrost, pracovitost, pokora, charisma, smysl pro humor... Tak bych stručně charakterizoval muzikanta, skladatele, textaře a zpěváka Tomáše Kympla. Na Pražské konzervatoři vystudoval obory bicí, klavír a skladba u profesorů Angelo Michajlova a Michaela Kocába. Rozsah jeho autorské činnosti sahá od vážné hudby, hudby duchovní, přes klasickou pop music, šansony, muzikálové melodie až k hudbě filmové, televizní či divadelní. Jeho skladby nahrávají naši i zahraniční interpreti, současně je držitelem dvou nejvyšších ocenění v britské mezinárodní soutěži The UK Songwriting Contest (UKSC), což jen dokládá jeho postavení na mezinárodní scéně.

Jak trávíte dny posledních týdnů díky situaci kolem pandemie koronaviru? Komponujete, vymýšlíte? Na čem v těchto dnech pracujete?

I když je současná situace pro nás všechny velmi složitá, nejistá a svízelná, pro mě se tak úplně nezměnila. Skládám, nahrávám, edituju a míchám hudbu, nově píšu i texty a zpívám... I To jsou prima stránky tvůrčího procesu. Ale nepopírám, že kromě procházek se ženou v přírodě, se taky rád sem tam fláknu...

Aktuálně dokončuji album Doktor duší nevidomého zpěváka Honzy Jareše, jehož titulní písnička získala zlatou a platinovou dvanáctku v hitparádě českého rozhlasu. Současně připravuji svou desku Tempo, kde kromě hudby a textů, které jsem napsal i zpívám. Chystám si i témata pro dva celovečerní filmy. Co se týká zahraničních projektů, jsem ve dvou třetinách práce na mezinárodním koncertním programu, propojujícím klasickou a pop-rockovou hudbu. Vzhledem k tomu, že je to pětatřicet samostatných hudebních čísel, tak je to celkem maso. A protože hudbu miluju, tak se tímto procesem i nesmírně bavím.

Myslíte si, že máte dnes více času než dříve, kdy byl ten cvrkot určitě náročnější či hektičtější?

Času je určitě víc. Jako každý, jsem odsunul pracovní schůzky, společenská setkání a zahraniční cesty. Sport a záliby, které jsem provozoval na sportovištích a jinde, teď dělám doma, a taky to jde. Má to však za následek, že se nějak hůře orientuji v čase. Nevím, jestli je neděle nebo čtvrtek, který je měsíc, natož datum. Zatím je to však v normě, reaguji na světlo, jako bičíkovci.

Pokud se v létě situace stabilizuje, co byste chtěl letos pracovně všechno zvládnout?

Rád bych dokončil to, o čem jsme spolu hovořili v předchozí otázce. Jen si nejsem zcela jistý, jak rychle se situace opravdu stabilizuje. Četl jsem spoustu názorů, které tvrdí, že se tenhle zákeřný "Korovir" může znovu a znovu vracet. Myslím si, že se toho opravdu hodně změní ve všech oblastech lidského konání. Cítím to a pozoruji sám na sobě a svém okolí. Máme tak ale i šanci zjistit, že ty nevětší poklady - zdraví, štěstí, radost ze života a lásku, můžeme najít především v hloubce svého nitra.

Dříve jste psal písničky, ale zabodoval jste na světovém fóru. Je pravda, že v poslední době se soustřeďujete více na jiný typ muziky a produkci ve filmu, televizi a divadle?

Písničky píšu moc rád i dnes, ale určitě jinak než dřív. Mám v sobě motor, který mě nutí jít stále dopředu, vyvíjet se, nepřešlapovat na místě. Na druhou stranu větší hudební celky v sobě nesou jistý druh výzev, který mě také baví. Filmová a scénická hudba je velmi specifický a úzce profilovaný obor, jehož hlavním smyslem je pokorně sloužit obrazu či divadelní inscenaci a i proto, je pro mě tento hudební směr velmi přínosný.

Jaké filmy a divadla jsou vám vlastní jako divák?

Od dětství mě táta bral do Národního divadla, kde byl členem orchestru. Jako kluk jsem operu moc nepobíral, ale zpětně si uvědomuji, že na mě měla zásadní vliv. Dnes patří tento žánr mezi mé nejoblíbenější. A tak když od malička posloucháte Mozarta, Verdiho, Pucciniho nebo Beethovena, hodně se změní optika nahlížení na muziku. Ve složitosti a mistrovství hudby těchto velikánů, je systém C dur, G dur, Mercedes s nadsázkou užívaný                           v pop music, zcela jiná káva. Ta nadsázka je tu opravdu významná, protože ty největší hity populární hudby mají kromě jiného i jeden společný prvek – nejen, že se líbí posluchačům popu nebo rocku, ale jsou ceněny i profesionálními hudebníky a posluchači klasické hudby. I tenhle fakt hodně vypovídá o pravém umění a kvalitách jejich autorů.

Když vymýšlíte muziku, co je pro vás největší inspirací anebo máte svou múzu či múzy?

Největší inspirací je mi sám život. Také je to až dětská touha pořád znovu a znovu tvořit novou hudbu. Tenhle samotný proces mě natolik fascinuje a baví, že se zároveň sám stává inspirací. Silným faktorem je také skutečnost, že si mohu vše vytvořit sám, od hudby přes text, aranžmá, zapojení mikrofonu, mix atd. Často se do akce vrhám uprostřed noci, kdy život běží ve zcela jiném časoprostoru.

Jakou muziku jste sledoval jako mladý kluk a jaká muzika vás zajímá dnes?

Kromě klasické hudby a výše zmiňovaných autorů a jejich děl, miluju muziku Queen, Michaela Jacksona, Davida Bowieho, Stinga, ale rád si poslechnu i produkci mladších generací jako je Ed Sheeran, Ariana Grande, Adele, Maroon 5, Imagine Dragons nebo Red Hot Chili Peppers.

Se kterými umělci a spolupracovníky jste v minulosti s radostí spolupracoval? Na co rád vzpomínáte?

S radostí určitě se všemi, prostě proto, že muzika je můj svět. Neopakovatelné pro mě bylo nahrávání, ale i lidské setkání s Peterem Dvorským, Jiřím Suchým, Danem Landou, Davidem Krausem nebo Jirkou Kornem. Máme zde obrovskou spoustu šikovných lidí s nekonečným potenciálem.

Jednu bezva hudební vzpomínku mám také s vynikajícím bubeníkem Eltona Johna. Při setkání po koncertě přišla řeč na klasickou hudbu a on si vzal do ruky ležící kytaru jiného muzikanta a z hlavy začal brilantně hrát klavírní preludium J. S. Bacha. Byl to úžasně fascinující moment, vševypovídající o talentu světových hudebníků.

Máte hudební nebo jiný sen, který byste v blízkém budoucnu rád zrealizoval?

Většina hudebních snů se mi postupně plní, některé určitě jinou formou, než byla původní představa, ale i to je na životě senzační, neustálá proměna někam, kde je to nové a kde to neznáte. A tak se s vděkem těším na vše, co přijde. Chyby a smutné události se snažím brát jako své učitele a z dobrého se raduju jak o život. Věřím, že nás i přes všechny dnešní těžké zkoušky, určitě čeká skvělá budoucnost!

S hudbou jste zažil řadu úspěchů, a proto se zeptám, které pokládáte vy sám za ty zásadní?

Co je vlastně úspěch? Je to vůbec nějaká trvalá hodnota? Na rozdíl třeba od sportu, jehož výsledky se dají poměřovat góly, kdo dál, kdo výš, jak rychle atd. je umění prakticky něměřitelné, neuchopitelné a stejně tak jeho úspěšnost. Je vnímáno pocitem, zda se někomu líbí, což je vlastně kvantově subjektivní. Jak známe z historie, samotný Mozart byl ve své době často vysmívaný a téměř celý život existoval na hranici bídy, stejně tak řada dalších umělců, zejména v oblasti výtvarného umění. V dnešním světě je zásadním kritériem popularita, která však nemusí jít ruku v ruce s kvalitou.  Jako kluk jsem chtěl psát písničky pro známé zpěváky, když se mi to na Konzervatoři začalo plnit, uvažoval jsem o filmové hudbě, i to vyšlo, pak jsem chtěl fungovat i v zahraničí, a i tenhle sen se mi postupně plní. Za svůj největší úspěch však považuji, že mi Bůh a Vesmír dali šanci tvořit a především milovat.

Zmínil jste sport, a tak se zeptám, jaký sport a vůbec jak trávíte volný čas. Vím, že vytváříte i zajímavé fotografie…

Jen tak lehce cvičím, a protože jsem začal už v osmnácti, zůstal mi na něm jistý druh návyku. I když už mě po tolika letech moc nebaví, stále jsem nepřestal. Občas někdy vyjedu na kole, ale fyzickému pohybu se spíše vyhýbám. Ještě mám rád šachy, u nich toho moc nenachodím. Měl bych tedy přesněji říci šach. Z hlediska pohybu je trošku úsměvné, že se jedná o odvětví sportu, ale z pohledu výdeje mentální energie, to je jiná písnička. Focení mě chytlo před pár roky spontánně při toulkách přírodou. Začal jsem telefonem fotit krásy kolem sebe, sdílet je na facebooku, a přátelé obrázky oceňují dodnes, což mě velmi těší.

Robert Rohál

Foto: Archiv Tomáš Kympl, T. Tran