Už je to 10 let, co se můj syn Roman rozhodl, že přišel čas na posun v kariéře. Přihlásil se na inzerát, který ho z malého města vylákal do Prahy. Několik let po průmyslovce pracoval v továrně jako dělník, ale hlavu měl plnou ideálů. Zpočátku se mu moc nedařilo, ale jednoho dne konkurz vyhrál a velkoměsto mu otevřelo pomyslnou slavobránu pro úspěšné.

Trochu starostí mu dělalo bydlení, ale i to se záhy vyřešilo, ozval se mu totiž kamarád, že opouští zařízený pokoj v bytě, kde bydlí dobrý parťák a i cena byla příznivá.

Rychle se zabydlel, v nové práci se mu líbilo, plat dostal také slušný, konečně mu to vyšlo a já byla šťastná s ním. Na víkendy jezdil domů a já mu s radostí vždy v neděli navařila a napekla na celý týden. K poděkování vždy přidal pusu, máma dospělého syna si nemůže přát více. I když ještě ve dveřích slyšela, co vše by si dal za týden. Příští týden však nahlásil, že nepřijede, protože mu spolubydlící slíbil, že o víkendu trochu protáhne Prahou a já si pomyslela, že to bude po nějakém čase pro mne odpočinkový víkend.

V pátek v podvečer u našeho domu zvonila policie, trochu mi to překvapilo, ale co, asi se chtějí na něco zeptat. Všichni jsou doma, Roman v Praze, vše je, jak má být. Zeptali se mne, zda jsem matka Romana a sdělili mi: „Váš syn nepřijede,“ nepřekvapilo mne to, věděla jsem, že nepřijede. Asi jde o nějaké svědectví, pomyslela jsem si. Mojí odpovědí byli vcelku zaskočení, že už to vím. Začalo mi docházet, že není asi něco v pořádku. K vrátkům se za námi vydal i můj manžel, když došel oznámili nám, že Romana srazila tramvaj, zajímalo nás v jaké je nemocnici. Odpověď však zněla, že nikde. Oddechla jsem si a pousmála jsem se a říkám, tak mi si ho dojedeme vyzvednout, asi bude na neschopence a postaráme se o něj.

„Ne, to nepůjde,“ odpověděl jeden z policistů. Znejistěla jsem… Nejhorší zpráva života, jakou mohou rodiče slyšet, následovala. „Váš syn podlehl na místě četným zraněním.“

V první moment takové zprávě nevěříte a stokrát si ji přehráváte, až vás zcela ovládne, přesto ji nevěříte. Proběhlo mi hlavou, že to s přehnali s pitím a já byla plná zloby na jeho kamaráda, že kvůli němu jsme přišli o syna.Za chvíli zase přišel moment, kdy jsem přemýšlela, zda nemám Romanovi navařit na další týden…

V pondělí ráno jsme jeli do Prahy, abychom si převzali synovi věci a já měla nutkání vyhledat onoho průvodce noční Prahou a budu na něj křičet, co mi síly budou stačit, aby všichni slyšeli, že má na svědomí mladého kluka, který byl vždy slušný, pracovitý a odpovědný. Nedošlo na to, protože nám policista popsal, jak k nehodě došlo. „Váš syn se snažil pomoci seniorovi, kterého přivřela tramvaj v zadních dveřích prvního vozu a on se ho snažil vyprostit. To se mu podařilo, ale sám spadl pod druhý vůz, který ho zachytil. Následkům zranění podlehl na místě,“ zněl popis události.

Roman se stal hrdinou všedního dne, který zaplatil za svoji obětavost daň nejvyšší. S takovou ztrátou se nedá nikdy vyrovnat a hledáte cestu, jak se smířit s tak tragickou událostí, která se vás přímo dotýká. Dnes vím, že to musel udělat, nedokázal by se na něco takového jen dívat, musel to udělat, on takový prostě byl…                                                            
                                                                      

Zpracováno podle příběhu Jany z Hradce Králové, 58 let