Během své herecké kariéry zahrála snad všechny typy dívek a žen, snad jen princezny se jí vyhýbaly, ale o to víc to byly role rozmanité a spíš komediálně laděné – a to ve filmu, televizi i divadle. Za tu dobu si zahrála, vyzrála a stala se známou tváří. Také pracovala pod legendárními režiséry, i to vypovídá leccos o její herecké kvalitě. Přesto je dnešní Sandra Pogodová o poznání mnohem umělecky „rozevlátější“ než dřív. Vedle herectví a moderování začala psát knihy, jezdí s talkshow ať už se svým tatou nebo sólově a je jako ryba ve vodě. A k tomu ještě chystá šansonové album.

Poté, co jste napsali s vaším tatou dvě humoristické knížky, tak máte obrovský úspěch jako dvojice. Děláte besedy, ale jak jsem slyšel, tak to nejsou jen besedy. Váš otec je muzikant a vy dobře zpíváte, a když už zpíváte, tak co?

Naše knihy Hoď se do pogody a Buď v pogodě si opravdu čtenáři velmi oblíbili, takže jsme s tatou udělali pořad, se kterým jezdíme po celé republice. Čteme povídky z našich knížek, vyprávíme historky a celé to prokládáme šansony a písničkami. Tata kdysi založil divadelní studio s Pavlem Dostálem a kluci to měli pěkně rozdělené. Pavel psal texty a režíroval, tata psal hudbu, hrál na piano a zpíval. A ty nádherné šansony, které spolu vytvořili, právě zpívám při našich vystoupeních. Momentálně z nich dokonce dávám dohromady šansonové CD.

O jaké skladby půjde, kdo píše texty a kdo vás v těch písních doprovodí? Tata?

Celá deska bude šansonová a čistě jen z tvorby Pavla a táty. Aranže mi dělá Zdenek Merta a až bude deska hotová, ráda bych dala dohromady malou kapelku a jezdila po klubech. Ale to je ještě neurčitá budoucnost, momentálně jsme ve fázi, kdy Zdenek začíná dělat aranže. Není kam spěchat, tuhle desku si dávám jako dárek sama sobě, takže si to chci vychutnat.

V knize vzpomínáte i na účinkování v muzikálu Jesus Christ Superstar. Co vám účast na této klasice dala, čím vás obohatila?

Jesus Christ Superstar je naprosto výjimečná záležitost. Díky rockové hudbě se to nepodobá žádnému klasickému muzikálu, o síle příběhu ani nemluvím. Bylo to jediné představení, které mě vždy bavilo. Mohla jsem přijít do divadla sebevíc unavená a bez nálady, ale jakmile se ozvalo prvních pár tónů z overtury, člověka to absolutně strhlo a už nepustilo až do konce. Navíc jsme tam měli živý orchestr. Hudba ze záznamu, která se dnes při muzikálech běžně používá, je proti tomu odvar. A nehráli jsme v klasickém kukátkovém divadle, ale v aréně. Tam jsem pochopila, jak vás takový prostor dokáže vtáhnout. Celé představení byl živý organismus, se silně bijícím srdcem. Ještě ke všemu jsme to hráli v devadesátých letech, a to byla doba plná radosti ze svobody. Prostě geniální projekt, u kterého jsem měla tu čest být.

Točit a hrát divadlo jste začala jako hodně mladá, ale mě by zajímalo, jestli to byl svět, po kterém jste jako holka toužila?

Já byla odmalinka totální komediant. Naši pořádali doma divadelní večírky a byl vždy velký problém donutit mě, abych šla spát. Stoupla jsem si na stůl, aby na mě bylo vidět a rozjela vlastní program. Následně jsme se sestrou a kamarády z okolí dělali několik let po sobě zahradní slavnosti, kam jsme vždy pozvali známé našich rodin, postavili na zahradě pódium a celý den je bavili vystoupeními a zábavnými skeči. Tátův kamarád nám to vždy točil na kameru a když to dnes vidím, jsem v naprostém úžasu, jak kreativní jsme byli. Takže moji rodiče mě šoupli do dramatického kroužku při LŠU (Lidová škola umění, dnes ZUŠ) už v šesti letech, protože bylo víceméně jasné, kam to vše směřuje.

I když jste vytvořila řadu komediálních rolí, přesto si myslím, že jste i dobrá i coby „dramatická umělkyně“. Docela si vás dovedu představit i jako Blanche v dramatu Tramvaj do stanice Touha...

Kdysi jsem toužila i po vážných rolích, ale spíš to souviselo s mindráky a potřebou dokázat světu, jak moc jsem šikovná. Touhle fází si projde, aspoň co jsem tak vypozorovala, většina herců. Dnes už jsem si sama sebe pořešila a žiju tak šťastný a naplněný život, že mě potřeba komukoliv cokoliv dokazovat přešla. Jediné, co mi momentálně dává smysl a naplňuje mě, je být světlonošem pro ostatní, kteří se ještě nenašli a v životě se trápí. Chci jim do života přinést radost, smích, ukázat jim kudy vede cesta a pomoci jim jí zdárně projít. A s tím souvisí i odklon od herectví jako hlavní pracovní náplně. Bylo pro mě dobrým odrazovým můstkem, ale už dávno není alfou a omegou mého života. Takže role už vůbec neřeším.

Měla jste to štěstí, že jste pracovala s velikány typu Juraje Jakubiska nebo Juraje Herze. Mám pocit, že oni vás neobsadili jen jako typ...

To bylo splnění snu. Oba Jurajové byli mí oblíbení režiséři a tehdy jako mladinká herečka jsem si moc přála s nimi pracovat. S Jakubiskem jsem poprvé točila v devatenácti letech a s Herzem ve čtyřiadvaceti. Ohromně zajímavé osobnosti, byla radost je pozorovat při práci. Samozřejmě jsme se skamarádili a díky tomu jsem s nimi pracovala několikrát.

Dokážete vyjmenovat pět zásadních divadelních i filmových rolí, které si považujete?

Za zásadní ve svém životě považuji spíš setkání s lidmi. Právě oba Jurajové pro mě byli velkou inspirací. Potom taky třeba Radek Brzobohatý, Hanička Maciuchová, Miroslav Horníček. U téhle staré gardy, která už je skoro komplet pryč, mě bavilo to spojení zvládnutí řemesla a krása osobnosti. Tihle lidé pro mě byli jako dobře vybroušený diamant. Um snoubící se s pokorou a životní moudrostí.

Když jsem sledoval vaši 13. komnatu, uvědomil jsem si, že už dávno nejste to třeštidlo, za což můžou i vaše role, ale žena, která ví, co chce a co nechce. Vyzrála jste. Co považujete za svůj největší úspěch?

Že se na mě lidé obracejí s prosbou o pomoc. Bylo jich tolik, že jsem začala dělat seminář „Úhel pohledu“, kde vyprávím svůj životní příběh. Sdílím svou cestu a inspiruji tím další bytosti. Když vidím, jak pak lidé odcházejí domů a oči jim září nadějí, že ten svůj těžký osud taky zvládnou, že to vše ustojí, jsem maximálně šťastná. V ten moment cítím, že dělám to, co mám.

Jaké jsou vaše současné divadelní aktivity a existuje ještě něco či touha, třeba i nějaká role, kterou byste si ráda zahrála? Já vás totiž vidím jako univerzální herečku typu Barbry Streisand. Ona taky zpívá, hraje, píše, má smysl pro humor a díky tomu jen tak nezestárne...

Momentálně mám největší radost ze své samostatnosti. Mám vlastní talkshow „Hoď se do pogody“, jezdím se seminářem „Úhlem pohledu“, na podzim vyrážím s novým pořadem „Sirény na cestách“, tento projekt dělám s Lindou Finkovou a Jitkou Asterovou, píšu třetí knihu, chystám svou první šansonovou desku, zakládám YouTube kanál, kam hodlám dávat videa o seberozvoji, zkrátka už se nestrachuji, jestli mě někdo obsadí a budu mít dost práce. Jsem nezávislá a už se mnou nejde manipulovat, to je asi můj největší úspěch.

Co divadlo nebo kino, chodíte, sledujete? Máte své oblíbence?

Většina mých oblíbených tvůrců už, promiňte mi ten výraz, prdí do hlíny. Zbožňuji filmy šedesátých až osmdesátých let. Českým, francouzským, italským a některým americkým filmům té doby se podle mě nic nevyrovná. Pamatuji si, jak mi jednou Juraj Jakubisko vyprávěl, že kdysi se žádný filmový festival neobešel bez českého filmu. Točili jsme opravdové unikáty. A stejné to mám i s divadlem. Já jsem hned na začátku devadesátek stihla ještě vidět ty největší mazáky. Návštěvy Národního divadla, Divadla Na Zábradlí, Činoherního klubu atd. byly skutečným pošušňáníčkem. Celá plejáda skvělých inscenací, člověk nevěděl, kam jít dřív. Dnes, když chci vidět super inscenaci, musím jet do Ostravy do divadla Aréna. To je pro mne scéna, kde mohu jít v podstatě na cokoliv a je skoro jistota, že se neseknu. V Praze už musím hodně vybírat, aby to stálo za to.

Co plánujete v létě a co chystáte co se práce týče na podzim?

Léto mám kupodivu docela pracovní, což u mě nebývá zvykem. Dotáčím pro Novu seriál Gumy, Zdenek Merta mi dělá aranže šansonů na desku a celé se to právě rozjíždí, zkouším muzikál s písničkami Olympiku „Okno mé lásky“, píšu román „Familiář“, chci zprovoznit svůj YouTube kanál, jezdím jako host po festivalech o seberozvoji, hraji i pár regulérních představení na letních scénách, například Trhák, Láska nebeská a samozřejmě jezdím se svojí talkshow Hoď se do pogody. Takže bych řekla, že jsem si našlápla moped pořádně z kopce! Uvidíme, kam mě doveze.

Robert Rohál

Foto Lenka Hatašová a Jana Pertáková