Zpěvák a textař Vlady Gryc vyprodukoval nový videoklip s písní Černá labuť, kterou s ním nazpívala mladá zpěvačka Cloo Kosová. Nejen o nové písničce a jejím tématu se zabývá aktuální rozhovor. Řeč je i o chystaných novinkách, ale také o tom, jakou muziku nejradši rád poslouchá nebo v jakém jazyku nejradši píše písničkové texty.

Nejnovější klip je vlastně písnička Černá labuť z tvého posledního alba. Navíc je to dvojzpěv s jednou mladou zpěvačkou. Můžeš ji představit?

Samozřejmě a velmi rád. Cloo Kosová je zpěvaka, kterou jsem poznal na Mezinárodní konzervatoři v Praze, ještě coby studentku kamarádky Marcely Březinové. Tehdy jsem sháněl nějakou zpěvačku s pěkným a ihned rozpoznatelným hlasem do duetu Paris, Paris, Paris. Radil jsem se s Marcelou, jestli ji někdo nenapadá, kdo by se ke mně hodil. Padlo několik jmen a pak přišla s nápadem, že tam má jednu studentku s moc hezkým hlasem, a ať přijdu na konzervatoř si ji poslechnout. Já došel a Cloo mě zaujala už svým originálním zjevem a tím, že se tenkrát pořád smála a byla zcela bezprostřední. A pak začala zpívat a bylo to jasné. A tak jsme spolu natočili Paris, Paris, Paris a Marcela přišla s bezva nápadem, že by Cloo hlasově mohla umocnit sílu textu i v písničce Černá labuť. Tento nápad byl opět trefa do černého. Takže se nakonec na CD sešly hned dva duety s Cloo a v písničce Blízký i vzdálený mi ještě zpívá vokály. Cloo je pro mě jeden z největších talentů a je jen otázkou času, kdy prorazí. Pak už bude zapotřebí jen správná volba hudebního stylu a dobré texty, ale v tomto směru bude mít u mě absolutní podporu, když bude chtít.

A o čem vlastně Černá labuť je, jaké téma tě oslovilo tentokrát?

Černá labuť je písnička, ve které se zabývám tématem šikany na školách. Spousta lidí to zažilo na vlastní kůži nebo určitě byli ve škole svědky toho, kdy některé děti byly jinými dětmi vyčleněny z kolektivu, aniž by komukoliv něco provedli. Stačí, když se někdo něčím odlišuje od ostatních. Ať už je to nějaká nevšední schopnost, kterou ostatní nemají, barva pleti, to, že je někdo v něčem lepší než ostatní. Většinou k šikaně stačí už jen to, že některé dítě je svým založením tiché, nebo že má oproti jiným pár kilo navíc. Téměř vždy jsou oběti šikany právě ti slabší, kteří se neumí bránit, a protože se to zároveň bojí někomu říct, tak mnohdy trpí po dobu celé školní docházky. A tohle ponižování a utlačování sebevědomí často ovlivní jejich budoucí život. Bohužel je v dnešní době šikana mnohem častější a hlavně mnohem intenzivnější, než tomu bývalo dříve.

Dnes jsou děti fyzicky napadány, vydírány, což je vede ze zoufalství až na hranice kriminality. A bohužel dochází stále častěji i k nehezkým zraněním v rámci šikany. Je jen málo dětí, které si tímto peklem musely projít, které zůstaly natolik psychicky silné, aby to ustály bez pozdějších následků. A tohle musí skončit! Děti se nesmí bát říci doma, nebo ve škole, co se jim děje. Od toho jsou ve školách učitelé, aby tyto případy řešili s patřičnými orgány. Děti by se neměly bát chodit do školy. Šikanéři by měli být ze školy vyloučeni nebo případně i umístěni do speciálních škol či zařízení pro nepřizpůsobivé. V textu jsem nezacházel až do krajnosti, jen jsem naznačil, o co jde, a děj jsem pak dopsal podle skutečného příběhu, který prožila jedna nejmenovaná kamarádka. Krásně jemnou a procítěnou hudbu napsal Michal Worek a text, jako vždy, je moje dílko.

Jaké máš první ohlasy na Černou labuť, ať už na klip anebo na samotnou písničku?

Písnička se líbí, dostávám od lidí moc hezké zprávy, kde píší, že jim vehnala slzy do očí, že si sami připomněli časy, kdy museli procházet podobnými situacemi. Nebo že museli žít ve stínu druhých a byli často přehlíženi. Píší, že se jim písnička líbí, a že v nich vzbuzuje emoce. A to je pro mě, coby textaře, pochvala největší. Stejně tak se líbí i video, ale bohužel se mi nedaří jej rozšířit mezi lidi tak rychle, jak bych si přál. Dal jsem odkaz na video na svůj Facebook, ale jejich logaritmus je pouhých 3,4%, a tudíž se to objeví v nabídce jen malého zlomku všech přátel. A platit si agenturu, která by mi za peníze nahnala několik desítek tisíc shlednutí od lidí, kteří se mnou nemají vůbec nic společného, a které ani nezajímám, tak to opravdu odmítám. Takže mi nezbývá než to několikrát opakovaně znovu dávat na Facebook a doufat, že si ten jejich algoritmus vybere další 3,4% přátel než doposud. Ještě před dvěma lety to bývalo jinak, ale ty neustálé změny a úpravy pravidel na Facebooku jsou spíše k horšímu a strašně omezují. Tudíž doufám, že aspoň zde budu mít možnost oslovit pár nových lidí, kteří si na odkaz k videu kliknou a podívají se. No, a chtělo by to, aby písničku hráli aspoň v pár rádiích. Takže mě čekají chvíle rozesílání a vnucování se (smích).

Máš spočítáno, kolikátý je to videoklip?

Jé, tak moment, to musím spočítat. Ono jich zase tolik není...Takže hraných videí, nebo jak to nazvat, mám šest. Teda mohl bych říci sedm, ale jedna písnička byl strašný omyl a byl bych raději, kdyby ve své podobě nikdy nevznikla, protože mi přinesla jen samé problémy. V podstatě jsem ji ze své hlavy úplně vymazal a chci ji udělat někdy znova, abych si ji rád připomínal. Občas dělám i textové klipy, kde využívám fotek, nebo videozáznamů, ve kterých já nefiguruji a jen jimi dokresluji atmosféru písničky. A ty mám jen čtyři. Nemám totiž rád taková ta videa, kde se vrazí jedna fotka interpreta a na tu musí člověk koukat po celou dobu trvání písničky. Děsně mě to nudí.

Kdo se podílí na tvorbě tvých videoklipů?

Tak tady musím vyzvednout především dvě jména. Edith Hamrlová a Táňa Lietavová. Táňa je moje spolužačka od první třídy, takže se známe strašně dlouho, a i po těch 350 letech jsme si blízcí a máme úžasný přátelský vztah. A právě Táňa natočila většinu videomateriálu k mým videím, který potom stříhá a upravuje Edith Hamrlová. S Edith se známe už taky pěknou řádku let a stali se z nás přátelé. Musím říci, že je velmi šikovná a má velmi dobré nápady v oblasti grafických úprav, efektů a zpracování videí. Známe se už za tu dobu dost dobře, abychom věděli, co se tomu druhému asi bude líbit. Máme celkově velmi podobný vkus, a to se pak pracuje mnohem lépe, než když se dva lidi v představách totálně rozchází. Edith udělá návrh, já řeknu líbí, nebo nelíbí, případně přijdu s nějakým nápadem já, a pak už se to jen dolaďuje do finální podoby. Musím ale podotknout, že Edith přináší také spoustu trpělivosti, protože občas přicházím s nápady, které nejsou technicky realizovatelné, a pak je to na Edith, aby mi vysvětlila, že sice nápad je dobrý, ale neuskutečnitelný. Já mám v tomto směru po technické stránce nulové znalosti, tak musí být někdy dost trpělivá, abych to pochopil. Edith ale nedělá jen moje videa, dělá mi i webové stránky, pomáhá mi i s úpravami fotek na obaly a do bookletů atd. Nevím, jestli to ví, ale jsem jí hodně vděčný. Radím se s ní téměř o všem, její názor má pro mě cenu.

A které videoklipy - ať už z Česka nebo ze zahraničí - tě v poslední době zaujaly?

V Česku mě bohužel v poslední době nezaujal žádný klip natolik, že by se mi vryl do paměti. Samozřejmě to může být i tím, že výroba takových klipů, které mě fascinují a koukám na ně s otevřenou pusou, je strašně drahá záležitost. A upřímně, kdo si takovou investici může v Česku dovolit? Co se světové scény týče, tak tam pro mě vždy byla a je královnou video klipů Mylene Farmer. Každý její klip je plný originálních nápadů a neuvěřitelných efektů. Na to se musí člověk podívat, aby pochopil, co mám na mysli. Jinak v poslední době mě zaujaly klipy Flowers od Miley Cyrus, Oh my God od Adele a strašně mě bere klip od skupiny Disturbed, kteří udělali mega skvělý cover písničky Sound of Silence. Těch klipů je daleko víc, to je pár těch, které se mi okamžitě vybavily.

Kdo patří k tvým největším zpěváckým oblíbencům?

Tak tady je to jasné. V první řadě je to moje celoživotní láska Celine Dion. No a pak mám moc rád Laru Fabian, Mylene Framer, Adama Lamberta, Anggun, Amy  Winehouse a jsem stále i po letech fanoušek ABBA a Samanthy Fox. U nás je to bezpochybně Věra Špinarová, Hana Hegerová, Marika Gombitová a Karel Černoch. Z těch současných mě dost baví Pokáč.

S kým z českých interpretů bys sis rád zazpíval? Třeba na další album…

Hm, to je taky otázka do pranice. Ti, kteří byli mým tajným a asi i nereálným přáním, ti už tady s námi nejsou. A z těch, kteří jsou v dnešní době stále aspoň trochu aktivní...? Hm....víte, mě ti dnešní mladí nijak moc neoslovují. Jejich hlasy od sebe často nerozeznám a ta současná hudba není úplně můj šálek kávy. Jasně, jsou tu výjimky, jako Eva Burešová, Mirai nebo už zmiňovaný Pokáč, ale jinak mě ta současná mladá scéna nijak nebere, nebo jí spíše nerozumím. Takže, měl-li bych si vybrat s kým z českých umělců bych si chtěl zazpívat, tak to určitě nebudou jména z první desítky. V první řadě by to byla Naďa Válová, která mimochodem vydala nové super CD, Marcela Březinová, Karya, Renata Drössler, nebo se mi moc líbí hlas Šárky Rezkové. A co se pánů týče, tak bych si rád něco zazpíval s Patrikem Foxem, jehož jsem velký fanda, nebo s Pokáčem. Ale ten už jede v jiné lize, takže zůstane asi jen u tajného přání. Jak jsem už říkal, berou mě spíše ti, kteří nejsou v první desítce, a přesto jsou skvělí a hlavně lidští.

Co tvé nové texty? Jsou či budou?

Jasně, texty jsou. Mám jich v šuplíku habaděj, akorát se musí zhudebnit a moji dvorní skladatelé jsou momentálně slušně zavalení prací, tak musím počkat. Ale textů je dost, a kdyby to chtělo něco nového, tak sednu, ponořím se do svého básnického světa, na pár dní zmizím z toho reálného a vrátím se s novým textem.

Máš představu o tom, kdo tvé písně vlastně poslouchá? To asi nebudou úplně mladí, ale ani úplně „staří“…

Přesně tak. Já myslím, že moje písničky poslouchají lidé až tak od 35 výš. Najde se i pár mladších výjimek, ale to jsou ti, kteří mají v sobě náročnější smysl pro sdělení v textu. Jinak je to hlavně ta střední a starší generace. Ti, kteří mají už něco odžito, mají nějaké životní zkušenosti, zářezy, ví, že život není vždy jen výsluní, a tím dokáží moje texty pochopit a ocenit. Asi se v nich i mnohdy sami najdou a dokáží ty moje texty prožít. No, a zcela určitě jsou to i ti lidé, kteří dávají přednost melodickým kompozicím a stejně, jako mě, ani je nějak zvlášť neoslovuje současný popový trend. Zkrátka normální generační rozdíl, což je naprosto přirozené.

Stejně si myslím, že to máš o něco složitější – žiješ v Berlíně, ale tvé písně směřuješ k českému publiku… Proč to tak je?

Já už zkoušel párkrát psát texty i v němčině, ale nešlo to. My můžeme v češtině prohodit slovosled tak, aby věta stále dávala smysl, akorát se tomu dá tím pádem jakýsi poetický nádech, kdežto v němčině tohle nejde. Tam je jasně daná stavba věty, a pokud bych prohodil slova, tak už je to bráno jako gramatická chyba. A já potřebuji občas slova přesouvat. Další problém je ten, že v textech občas používám různá přirovnání, různé básnické obraty. A když jsem to zkusil použít v němčině, tak nikdo nechápal, co tím chci říct. Například, když použiju v českém textu „mít máslo na hlavě“, tak v němčině to v překladu nedává absolutně žádný smysl a nikdo neví, co mám na mysli, a tím pádem celá sloka ztrácí význam. Oni pro to mají zase svoje výrazy, které jsou pro mě nelogické a jsou mi cizí. V němčině je nepoužívám, protože mně coby Čechovi přijdou divné. Takže, ačkoliv německy mluvím plynně, nejsem schopný napsat v němčině text k písničce. V angličtině je to už zase o něčem jiném, tam už je dost věcí povoleno, a proto občas píši i v angličtině. Jako Čech mám úzký vztah ke svému mateřskému jazyku, obdivuji jeho bohatost, rád si hraji se slovy, a tudíž kvalitní texty umím psát jen v češtině.

Robert Rohál

Foto archiv Vlady Gryc