Móda, vytříbený vkus a originální nápady. To jsou atributy, které sedí pro módní návrhářku Ivetu Ilkov. I když má atraktivní černovláska krásnou a náročnou profesi, manžela a téměř dospělého syna, přesto nesedí jen doma při vymýšlení módy či u šicího stroje. Často můžete potkat tuhle „holku krev a mlíko“ ve společnosti s manželem či přáteli na koncertě nebo v divadle. I o tom je její barevný a barvitý život, což se odráží i v její módní tvorbě.

Všiml jsem už dříve, že se staráš o garderobu zpěváka Davida Deyla? Jak to začalo?

Naše spolupráce začala v období kovidu, kdy si mě David, se kterým jsme se do té doby znali jen z koncertů, našel. Prvně jsem pro něj vytvořila roušky s vyšitým monogramem, které věnoval jednak pro domov seniorů, jednak jeho nejvěrnějším fanynkám. Postupně jsme začali šít i jeho garderobu. Začínali jsme tričky a košilemi, první veřejná spolupráce byla v klipu k písničce Je nádherné, který se natáčel v létě 2020 na zámku Líšno. Brzo došlo ale na vyšší krejčovinu, vzniklo i první pánské sako v prodloužené délce a od té doby jsme pracovně stále v kontaktu.

Znamená to tedy, že máš prsty i s tím nádherným bílým oblekem?

Ano. Začátkem loňského léta přišel David s úkolem, ušít outfit na obal připravovaného pohádkového CD s docela jasnou představou. Bílý oblek, přitom v moderním stylu, nic tuctového. Vznikl „vymazlený“ bílý oblek se sportovními prvky zipu a štepování na rukávech a kolenou kalhot z luxusní pure vlny, ze kterého mám opravdu velkou radost. Navíc Davidovi moc sluší a vytváří přesně onen pohádkový look.

Určitě máš jeho písňovou tvorbu ráda a určitě jste přátelé…

Miluju jeho hlas i písničky na první poslech. Jeho tvorbu mám víc než ráda, hudebně je přesně moje krevní skupina. Ano, dovolím si říct, že náš vztah se postupem času vyvinul v kamarádství či přátelství, kterého si velice vážím. Davida obdivuji nejen jako výjimečného zpěváka a skladatele, ale mám ho ráda i jako člověka. Troufám si říct, že máme i podobný humor.

Máš spočítáno, kolik jsi viděla Davidových koncertů?

Tak to určitě nemám. Davida sleduji zhruba třináct čtrnáct let, kdy jsem ho poprvé slyšela a viděla na turné Heleny Vondráčkové, které jsem celoživotní fanynka. Za tu dobu to budou desítky koncertů a vystoupení. On je totiž „na živo“ nejlepší! Snažím se podle času být na co nejvíce jeho vystoupeních, což se daří někdy víc, někdy méně, ale určitě je to několikrát do roka.

Navíc jsi často vidět na společenských akcích…

Jsem „kulturní“ člověk, mám ráda společnost lidí, protože moje práce je více méně samotářská, takže ráda využiji každou příležitost. Na některých akcích se vyskytuji pracovně, ale miluju hudbu, divadlo, muzikály, ale třeba plesy, takže jak to čas dovolí, jsem tam.

Je pravda, že ti David Deyl zazpívala i na tvé svatbě?

Ano, je to pravda, a byl to Davidův nápad. V té době pracoval na posledním autorském albu Tvůj signál. Věděl, že jsem zasnoubená a plánuji svatbu. Někdy na jaře mi poslal novou písničku se slovy „Na tu se můžeš vdávat!“- Byl to song Můj slib (svatební). Na první dobrou jsem se do ní zamilovala a s nadšením souhlasila. Tak nějak jsem si říkala, že by bylo skvělé, kdyby mi ji na svatbě zazpíval živě, ale netroufala jsem si o to požádat. Po pár týdnech se mě zeptal na datum svatby a sám navrhl, že přijede a zazpívá. Nesmírně si toho vážím, protože vím, že tohle běžně nedělá. Písnička Můj slib tedy prvně zazněla 2. září 2022 nejen živě, ale tuším, že týden před vydáním alba na mojí svatbě.

Pokud vím, tak s módou se přátelíš roky respektive módu tvoříš, vymýšlíš, navrhuješ a také šiješ…

S módou se přátelím snad odjakživa, profesionálně už dobrých pětatřicet let. Jo, musela jsem to spočítat, ale je to tak. Výuční list jsem dostala v roce 1988 v oboru pánská krejčová. V té době už jsem ale čile obšívala nejen sebe, ale i blízkou rodinu. Postupem času jsem absolvovala spoustu seminářů, přednášek a kurzů, kde jsem se vzdělávala v konstrukci střihů, barevné typologii, psychologii barev…

Moje cesta nebyla přímá a jednosměrná, ale kolem módy se opravdu motám celý život. Vždy jsem měla velkou fantazii a vždy jsem tvořila originální módu, takže logicky má práce postupně přešla i v navrhovaní. V roce 2009 jsem začala navrhovat menší kolekce pro internetový obchod pod značkou Fego. Začínala jsem ale kdysi v zakázkovém krejčovství a věnovala se mu s přestávkami i později, takže se mi po zhruba třinácti letech ve virtuálním světě začalo stýskat po kontaktu s reálnými zákazníky, a proto jsem se postupně vrátila k individuální tvorbě. Několik let také spolupracuji se spolkem Baculaté Křivky, který pořádá každoročně soutěž Miss a já navrhuji a šiji společenské šaty pro soutěžící na finálový večer.

Kdo se známých zpěváků ještě obdivuješ, co se týče oblečení?

Velice se mi líbí styl Heleny Vondráčkové, Moniky Absolonové nebo třeba Markéty Konvičkové.

Jakou módu preferuješ ty sama?

Především ženskou, rafinovanou, sexy. Někdy extravagantní, nápadnou, ale vždycky originální. Prakticky nenakupuji konfekci…  Miluju podpatky, krásné boty, i když s věkem došlo už i na tenisky, ale musí mít styl, žádné trekové. Ráda nosím barevné doplňky, boty, kabelky, šály. Miluju šaty, přes léto prakticky nenosím nic jiného. Moje nejoblíbenější jsou zavinovací, a to jak v krátké, tak dlouhé nebo asymetrické délce. V zimě mě nejčastěji potkáte v kabátě nebo kožichu, kožených kalhotách a tričku nebo svetru. Jakmile vyrážím do společnosti, sáhnu zase po šatech. Mám ráda přírodní materiály hedvábí, viskózu, vlnu, kašmír, ale i kožešiny. Ty si ale pořizuji výhradně syntetické.

Co máš v plánu letos a koho se známých osobností bys ještě ráda oblékla?

Určitě hodlám pokračovat v individuální tvorbě pro mé úžasné zákaznice a zákazníky. Již v březnu začínám tvořit novou kolekci pro Miss Baculaté Křivky 2024, ale v neposlední řadě se chci více věnovat pánské krejčovině, protože se rýsuje několik zajímavých nabídek. Hodně by mě bavilo oblékat třeba Jitku Čvančarovou nebo Ewu Farnou. Obě jsou to krásné ženy, obě jsem měla možnost potkat osobně, jen mám pocit, že by si zasloužily outfity, které budou lépe lichotit jejím božským tvarům.

Robert Rohál

Foto: archiv Iveta Ilkov