Je to tak. Každá inscenace Smetanovy Prodané nevěsty je poněkud jiná a člověk až někdy zírá, co s tímto kusem dokáží někteří inscenátoři udělat. Když porovnám Prodanou nevěstu nedávno uvedenou v Praze s premiérou toho samého titulu (dvě premiéry proběhly 7. a 8. června 2024) v Moravském divadle Olomouc, tak u mě vítězí na celé čáře olomoucká inscenace. Vedle znamenité hudby a textu má představení koule i vtip, přitom je tak klasicky krásné a bujné! Také pěvecké výkony jsou prvotřídní, stejně síla a zvuk orchestru a sboru MDO řízeného Markem Ivanovićem.

Žádné aktualizace či bizarní nápady, které převádějí celý příběh do naprosto jiných vod a souvislostí, kdy se vytrácí původní úmysl a smysl, se ale nekonají. Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová zacílila někam jinam, aniž by se vzdálila představám Bedřicha Smetany a Karla Sabiny, a to je v roce 2024 velký kumšt.

Ostatně, udělat z Prodané nevěsty, jejíž premiéra proběhla 30. května 1866 v Prozatímním divadle v Praze, svěží kus, je úctyhodné. Nicméně režisérce se to brilantně povedlo, zvláště pak, když se mohla spolehnout jednak na skvělé hudební nastudování již zmíněného Marka Ivanoviće, jednak na osvědčené sólisty a sbor.

I když inscenace vypráví od začátku do konce „venkovský“ příběh Mařenky a Jeníka, zároveň jako by jej na jevišti olomouckého divadle vyprávěla pěvkyně Ema Destinnová, která je vidět a cítit v mnohých obrazech. Však to byla ona, kdo se zasloužil o světovost Smetanovy opery. I New York okouzlil geniálně hudebně vystavěný příběh, navíc s operní hvězdou Metropolitní opery Emou Destinnovou v roli Mařenky.

Jak by ne. Smetanova komická opera byla pro Ameriku novinkou a referent New York Herald se nestyděl přiznat v referátu o premiéře: „Učinila zde Smetanu slavným. Kdo ještě před týdnem znal jeho jméno?“ - Jásavé dílo, v němž je tolik lidskosti a hudební invence, uvedlo Američany i českou i slovenskou menšinu v nadšení, psaly noviny. Prodaná nevěsta a Ema Destinnová byly dary z nebes. Nic snad nemohlo v té době lépe propagovat Smetanu a českou hudbu, než toto šťastné dílo. Kalendárium praví, že po premiéře 19. února 1909 se Prodaná nevěsta opakovala v New Yorku v pěti nedělích osmkrát, přičemž v Chicagu ji provedli 17. dubna. Jestliže se jí ujal Gustav Mahler, zaručil jí přesnou reprodukci a dal jí švih, který potřebovala.

V případě olomoucké inscenace nemá význam rozkrývat hravý a kouzelný příběh Mařenky (Barbora Perná, Helena Beránková) a Jeníka (Raman Hasymau, Peter Malý, j. h.) a jejich protagonisty či komické postavy Vaška (Jakub Rousek, Vincenc Ignác Novotný, j. h.) a Kecala (Jiří Přibyl, Michael Kubečka, j. h.). Pěvci jsou i herecky dokonalí, těžko jim něco vytknout.

Ale zmínil bych i hravou choreografii (Jana Hanušová), nápadité kostýmy inklinující k dobám dávno minulým (David Janošek) a scénu (Markéta Sládečková), kde sice není náves a neční ani venkovské štíty, ale přece se ocitáme v mistrně rozehraném hudebním divadle z 19. století.

I když je Prodaná nevěsta považována za českou „národní operu“ a část melodií zlidověla a v průběhu téměř 160 let byla různě či hrůzně inscenována, v případě aktuálního olomouckého představení bouřlivě tleskám, a ještě jednou se na něj rád vypravím.

Robert Rohál

Foto: archiv MDO