Olomoucká Kytice je propracovanou inscenací, jejíž síla je v atmosféře, invenci a celistvosti
Už když jsem o přestávce premiérového představení Kytice narazil ve foyer Moravského divadla Olomouc na Zdeňka Julinu, který v kusu ale nehraje, tak jsem mu musel říct, že inscenace je boží a také jeho manželka Romana Julinová je na jevišti báječná. Dramatizace slavného básnického díla, jehož premiéra proběhla v pátek 27. září, se každopádně povedla a báječní byli všichni. Interpreti a vůbec celý inscenační tým. Ale potěšil mě i fakt, že olomoucká adaptace Erbenovy Kytice je i výsledkem česko-slovenské družby, a to v plném lesku.
Už první minuty napovídají, že se diváci dočkají něčeho mimořádného a že tedy nepůjde o něco, co už na jevišti viděli. I když jde o příběhy z dob minulých, stejně diváci poznávají situace či mnohé úděly, které důvěrně znají. Nejen fajnšmekři musejí současně ocenit i propojení herectví, dalších uměleckých disciplín a tvůrčích nápadů, kterých je v představení nepočítaně.
A byli to právě režisér Marián Pecko a dramaturgyně Michaela Doleželová, kteří přenesli iluzivní, mystickou až osudovou atmosféru klasiky české poezie na divadelní scénu 21. století. A že se jim to povedlo, není pochyb. Přiblížili staré verše dnešnímu publiku chytře a rafinovaně - divadelním jazykem a prostředky, které dělají současné divadlo současným divadlem a které mají styl i drive. Po dlouhých dvaaosmdesáti letech se jim podařilo udělat ze „stařičkých“ balad inspirovaných lidovou slovesností (Karel Jaromír Erben je vydal knižně už v roce 1853) na prknech Moravského divadla silné a sugestivní jevištní dílo.
Autorem scény, jejíž dominantu tvoří průhledná a zákonitě proměnlivá stěna se spoustou oken i dveří symbolizující hranici života, je Pavol Andraško. Kostýmy jsou dílem Evy Farkašové, zatímco důležitý pohyb na scéně vystavěla Mária Danadová. A ještě jedna důležitá věc - sugestivní hudební složku vytvořil Róbert Mankovecký.
Ale co by to bylo bez herců, kteří dávají inscenaci neskutečnou sílu, mimochodem v Kytici účinkuje polovina činoherního souboru. Nikdo tu totiž nehraje jen svou roli, všichni spoluvytvářejí zároveň něco víc. Neobyčejnou kázní a kulturou pohybu, plastickou řečí a vědomou službou přispívají celkovému rytmu a dechu představení.
A když už jsem v úvodu zmínil Romanu Julinovou, musím vyjmenovat všechny herce, protože inscenaci dali doslova všechno - kromě hereckého talentu i kus pohybového temperamentu. Každá balada je jiná a v každé je nejedna nástraha pro protagonisty na jevišti. Ale jsou odvážní a jedineční - ať už je to Kristína Jurková, Tomáš Krejčí, Vendula Nováková, Jana Posníková, Petr Vaněk, Lenka Kočišová, Lukáš Červenka, Natálie Tichánková nebo Jan Vrbacký, což je mimochodem nově příchozí člen souboru.
A resumé? Jde o propracovanou inscenací, jejíž síla je v atmosféře, invenci a celistvosti. Musíte ji prožít od začátku do konce. Cítíte ohromnou spalující vášeň a drama, za což může nejen Karel Jaromír Erben, ale v tomto případě především dokonalá dramatizace, nápaditá režie a skvělý činoherní soubor. Podle mého jde o mimořádnou divadelní záležitost, kterou chci vidět ještě jednou.
Robert Rohál
Foto: MDO