Těžko spočítat, kolik písní, hitů i scénické či filmové hudby během své aktivní kariéry vytvořil, ale jde to do stovek, ne-li tisíců. Řeč je o hudebním skladateli a aranžérovi Vítězslavu Hádlovi, který 5. května oslaví zakulacené výročí. Prošel několika orchestry, komponoval hity pro naše prvotřídní zpěváky, ale také působil i v televizi jako hudební dramaturg a určoval styl a zvuk mnoha alb popových hvězd. A i když ještě do nedávna učil na Pražské konzervatoři, dnes se už i této práce vzdal a užívá si života. Tak jako tak na muziku nezanevřel, což dokládá i následující rozhovor.

Začátkem května oslavíte kulaté narozeniny, ale pokud vím, tak se vynacházíte vy i vaše rodina v pohodě dost možná i díky tomu, že jste už před časem zvolnil tempo… Už vás nic nehoní, žádné hitparádové dostihy a stres a už ani neučíte na konzervatoři…

V každém období člověka, kdy oslavuje své narozeniny, je zvláštní, co vlastně okolí přeje dotyčnému oslavenci. Ve dvaceti vám mohou přát lásku, v práci či studiu dosažení úspěchů. Ve čtyřiceti jste obklopeni možná rodinou a přáteli, kteří tleskají vašim úspěchům v povolání, které vykonáváte. V šedesáti dosáhnete možná svého zenitu a velkého obdivu téměř všude.

V osmdesáti vám většinou úplně všichni říkají, že vypadáte dobře (smích).

Skutečně jsem zvolnil tempo, a to nikoliv tím, že bych se rozhodl, ale příroda sama mi ukazuje, zač je toho loket. Hůř se zvedáte, i když se nakonec zvednete. Nechci tímto krásným příkladem (viz Vesničko má středisková) vytvářet pocit zmaru, ale fakt, že "lépe už bylo" je naprosto jasný.

Přesto to vypadá, že jsi užíváte „podzim života“? A co máte letos v plánu, dnes už máte o mnoho více času na cestování a tak?

Asi vás překvapím, ale cestování bylo u mne nedílnou součástí mého života. Nejen, že jsem velmi brzy jezdil s kapelou po světě, ale i s rodinou jsem projel pořádný kus světa. Takže teď budu lépe řečeno v cestování pokračovat, i když nezbytně systémem Nordic walking (smích).

Jak vypadá váš normální obyčejný den, kdy nemusíte nikam spěchat?

Zajímavé je, že v osmdesáti se už nepoužívá pojem "spěchat". Nejen, že to vlastně nefunguje, ale mohlo by to ohrozit samou podstatu dobrého dožití vyššího věku. Sport jde stranou a zůstává chůze na zdravém vzduchu, která je fakt léčivá.

To je pravda. Sledujete dění v muzice, ať domácí nebo zahraniční?

Sledovat dění v muzice určitě není namáhavé a ani neškodí zdraví. Bohužel, vývoj populární hudby, ať u nás nebo v zahraničí, je pro mne (samozřejmě generačně) náročný a

proto, když chci, abych měl z poslechu hudby skvělý zážitek, vybírám si typ hudby, který mi stále má co říct – a především kombinace s jazzem je pro mne to pravé ořechové.

Také jste mi věnoval vaše dvě hudební skladby, které jsem využil jako hudební poklad k mým fotografiím na Youtube. Ty skladby jsou nádherné, mají zvuk a sílu, a moc si jich cením…

Byl jsem velmi poctěn, že jsem mohl trochu přispět svou hudbou k fotografiím na YouTube, protože dnešní užití hudby čím dál tím víc používá AI (umělou inteligenci) a od "žijících" skladatelů se užívá čím dál méně původní (ještě lidské) tvorby. Ještě, když jsem vyučoval skladbu a improvizaci na Pražské konzervatoři, komponoval jsem velké množství hudby (v podobě testů pro své studenty), takže pokud mě nikdo neosloví, tyto skladby určitě už nikdo neuslyší (smích).

Zato vám dělají radost i děti, které se potatily a působí v hudební branži. Navíc máte i talentovaného vnuka…

Jsem moc rád, že hudba provází mou rodinu stále a jak synové, tak vnuci i má vnučka ji milují. V jedné větě nedokážu popsat téměř sedmdesát let, ve kterých jsem se zabýval hudbou, rozhodně mě ale v současné chvíli velice zajímá cesta mého vnuka Sebastiana, který se momentálně nachází v New Yorku (pracuje v jednom z nejlepších nahrávacích studií Power Station) a po ukončení Berklee College of Music v Bostonu se věnuje specializaci aplikace AI v hudbě. Budoucnost se doslova řítí závratnou rychlostí a ten, kdo nebude stačit vývoji, bude odkázán postupné retardaci, protože celý svět (pokud sám sebe přežije) přinese přímo bláznivý „new age", ale naštěstí se toho nedožiju (smích).

Currilum vitae

Vítězslav Hádl se narodil v muzikantské rodině 5. května 1945 v Praze. Je absolventem Pražské konzervatoře, kde vystudoval obory varhany, skladba a dirigování. Ještě jako student si přivydělával v pražském Rokoku, kde jako pianista v divadelním bandu doprovázel dnes už legendární muzikál Filosofská historie.

Na otázku, která písnička, byla ta první, a co ho k tomu vedlo, odpověděl: „Úplně první, kterou jsem složil, to si nepamatuji, ale první, kterou mi v roce 1969 vybral tehdejší redaktor plzeňského rozhlasu Boban Ondráček, byla nahrávka písně Cesta k horám. Text napsal Petr Markov, nazpíval ji Jiří Vašíček. Pro mne ale asi byla první ta, kterou jsem sám zaranžoval a nahrál pro Československý rozhlas v Praze. Natočili jsme ji v legendárním karlínském Áčku a jmenovala se Princi, jdi spát, zpívala ji Naďa Urbánková. Orchestr řádil Jan Hrábek a na kytaru hrál kolega, student z konzervatoře Štěpán Rak...”

Konzervatoř ukončil absolutoriem v roce 1970, ale celou dobu studia se s kolegy muzikanty "přiživoval" hraním po pražských kavárnách, barech a v symfonickém orchestru Filmového studia Barrandov. Většinou to byly hudby Zdeňka Lišky a Luboše Fišera. Nahrál klavír do filmu Dívka na koštěti, kde hudbu složil Angelo Michajlov.

Po škole nastoupil do Supraphonu jako odpovědný redaktor malých hudebních žánrů, ale také se seznámil se skvělým aranžérem, trombonistou TOČRu Láďou Pikartem, aranžérem většiny písní pro Karla Gotta, s nímž asi čtyři roky spolupracoval. „Vždy jsem si velice vážil aranžérů, protože jsem si moc dobře uvědomoval, jak je důležité a obtížné zaranžovat dobře píseň pro interpreta. Proto jsem ho vždy uváděl jako svého spoluautora,” vzpomíná Vítězslav Hádl.

Od roku 1971 se stal členem skupiny Karla Vágnera, která doprovázela Evu Pilarovou a od roku 1973 Hanu Zagorovou. Pro ni napsal řadu hitů, a nejen pro ni, ale také pro Helenu Vondráčkovou, pro kterou produkoval pět alb. Psal pro Karla Gotta, Evu Pilarovou, Waldemara Matušku, Petra Rezka, Ivetu Bartošovou, Jiřího Korna, Valérii Čižmárovou, Karla Zicha, Marcelu Královou a mnohé další. Později odešel z Vágnerovy kapely a začal působit jako dramaturg v hudební redakci v Československé televizi.

Jako autor má na svém kontě hodně přes 700 skladeb, z toho více než 600 písní. Stačí vzpomenout písničky jako Tvá země a Dál padá déšť (Waldemar Matuška), Lítat nad zemí (Jiří Korn), Nohatá holka (Vlaďka Prachařová), Já jsem tvá neznámá, Benjamin, Zdá se, Cesta ke štěstí, Vlaštovčí hnízdo (Hana Zagorová), Múzy, Sblížení, Zrychlený dech (Helena Vondráčková) Nech brouka žít (Juraj Kukura), S kým teď právě hovor máš, Lítat nad zemí, Jednou je hůř, jednou je líp (Jiří Korn), Já a motýl (Iveta Bartošová), Oči z prvních řad, Kino Gloria (Petr Rezek)…

Slavné jsou i duety jako Znala panna pána (Vondráčková-Korn), Nesmí se stát (Bartošová-Gott), Dávné lásky (Zagorová-Gott), Zatracenej čáp (Rottrová-Landovský), Ding-lingi, ding-dong (Vondráčková-Gott), Vyhrát se dá (Zagorová-Korn) a další. Jako skladatel uspěl také na mezinárodních festivalech.

Vítězslav Hádl, který působil řadu let na Pražské konzervatoři, je autorem hudby přibližně k šedesáti filmům a televizním inscenacím (Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Trhák, Křtiny, Ohnivé ženy, Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek, Jako kníže Rohan...). Je ostatně podepsán i pod divadelní verzí filmového hitu Trhák.

Robert Rohál

Foto archiv Vitězslav Hádl