I když debutové album Igora Orozoviče vyšlo u Supraphonu před rokem, tak to není v žádném případě vyšumělá záležitost. Všechny písně, které vymyslel a napsal sám muzikální protagonista, jsou hudebně nápadité a vycizelované, a navíc i textově přemýšlivé a hravé. Místo klišé slyším na albu Když chlap svléká tmu originální písničky, fajnová muzikantská zákoutí, melodie lehké jako vánek i dnes už i důvěrně známý charakteristický hlas.

Jako herce a zpěváka znám Igora dobrých třináct let. Tehdy jsem ho viděl prvně jsem na jevišti Národního divadla moravskoslezského Ostrava, kde se objevil v řadě dramatických, komediálních a muzikálových rolí (jako Nikola v Baladě pro banditu byl úchvatný), a když jsem pak začal poslouchat jeho kabaretní písničky, došlo mi, že chybí už jen jeho koncertní prezentace a nahrávky. A přišlo všechno. Koncerty, autorské album a úspěch.

Podle mého uspěl na všech úrovních hudby, herectví i tvořivého autorského umu. To se mezitím stal členem činohry Národního divadla Praha, přičemž jeho příznivci znali i jeho osobité songy s názvuky šansonu, popu a dalších žánrů (Cabaret Calembour). Pozoruhodná byla vždycky i textařská složka, kde se nevzdává humoru, nadhledu či potosu. Sám říká, že už jako mladý kluk vyrostl na Nohavicovi, francouzských šansonech i tvorbě Suchého, Šlitra, Voskovce i Wericha.

A co se mi na jeho autorském albu Když chlap svléká tmu líbí nejvíc? Řekl bych, že všechno, protože je to deska jako lusk. Výborně se poslouchá a každá z písní (je jich celkem jedenáct) je jiná, a i když je o něčem jiném a má jinou náladu či atmosféru, celá kolekce je jako z jednoho kusu. Nepůsobí neuspořádaně nebo rozháraně. Znám spoustu desek, kde jsou třeba dva tři tutové hity, ale zbytek je nuda či šeď, což se v případě Igorovy desky nekoná.

Některé písně jsou hodně osobní i díky křehké poezii, tak jako tak oceňuji jeho vtip a hloubku mnohovrstevného přemýšlení a textařského zobrazení. Mazlí se se slovy, která skládá do pozoruhodného celku a překvapuje originálními obraty. Jeho témata jsou různá – ať už intimně pojatá (Holubí muž, Když chlap svléká tmu, Hvězdy), nebo otevřeně vnímající mnohé situace v našem divokém světě. To vše kvalitu alba jen zpestřuje. Všímá se samozřejmě každodennosti, například Černá labuť vznikla na základě novinového článku, ale skvělá je u Cigareta!

Pěvecky a výrazově přitom umí být jemný i rázný či vášnivý. Přitom nic nepůsobí falešně či uměle. Navíc měl kliku na zpěvačky, které mu sekundují hned v několika duetech, ať už je to něžná Marie Kateřina Tichá (Deště), osobitá a hodně muzikální Bára Poláková (Kniha džunglí), „hvězdná“ Aneta Langerová (Je to dávno) nebo interesantně zpívající herečka Veronika Lazorčáková (Náušnice). Mimochodem, byla to právě Veronika, která představovala Eržiku v již zmíněné ostravské inscenaci Balada pro banditu.

Další hvězdou je i Iva Janžurová, jejíž hlas chvíli zazní v „oslavné“ písni Madamme Janjour, což je jednoznačně velký hit, jinak další svěží a originální dílko. Jako odpůrce konvenčnosti Igor Orozovič každopádně vyniká, k čemuž mu hodně pomáhá jeho kapela. A i když debutové album, jak už jsem zmínil na samém začátku, není nové či zánovní, je podle mého vynikající, nadčasové. To každý neumí. O výborném vkusu svědčí i obal včetně fotek a bookletu.

Robert Rohál

Foto: Supraphon