I když jeho jméno znám z doslechu poměrně krátkou dobu, o jeho mimořádném talentu není pochyb. Mladý basbarytonista Theodor Šimáček prokázal své kvality už loni na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kde zvítězil v kategorii Operní naděje. Těch úspěchů dosáhl ještě několik, patří k nim i zahájení studia na pražské HAMU. Ti, kdo Theodora znají, se vůbec nediví, že se mu tak daří. Také pochází z umělecké rodiny a do kumštu „dělá“ odmala, což je asi ten nejlepší základ pro jeho uměleckou budoucnost.

Máte za sebou velké úspěchy mladého basbarytonisty. Co považujete za ten největší?

Úspěchy vnímáme každý jinak. Řekl bych, že jsou lepší a úspěšnější mladí pěvci než já, kteří mají mnoho nabídek, zkušeností a vystoupení za sebou i před sebou, ovšem já osobně vnímám jako úspěch pocit štěstí, který teď mám díky tomu, že se mi splnil velký sen, neboť jsem byl přijat ke studiu na HAMU v Praze k pedagogovi, kterého jsem si nesmírně přál. Je to pan docent Martin Bárta, kterého už léta obdivuji po interpretační i technické stránce. Jsem vděčný a zároveň hrdý na to, že teď patřím do jeho pěvecké třídy. Jeho pedagogem byl na akademii profesor René Tuček, který zároveň učil fenomenální Elišku Weissovou a mnoho dalších skvělých českých pěvkyň a pěvců a sám byl svého času žákem slavné heroiny Marie Gärtnerové, která byla ve své době nepřekonatelná ve wagnerovském repertoáru, a její kreace v operách Richarda Strausse obdivoval samotný autor, který byl i jejím přítelem, a to už je slušná společnost (smích).

Co se týče vystupování, největším úspěchem a zážitkem pro mě byla interpretace sólového partu pro baryton ve skladbě Leoše Janáčka Potulný šílenec, kterého jsme uvedli v brněnském Besedním domě společně s Pěveckým sdružením moravských učitelů pod vedením mého táty. Je to již dva a půl roku zpět, ale radost z toho ve mně stále hluboko přetrvává. Z děl, která jsem doposud nastudoval a interpretoval, je právě toto moje nejoblíbenější.

Je mi jasné, že jste se ve zpěvu a hudbě našel a že máte talent, ale stejně by mě zajímalo, kdo byl pro vás tím nejlepším mentorem či učitelem?

Zpěv jsem se začínal učit sám, na klavír mě často doprovázel děda, který je skvělý klavírista a radila mi babička, která byla výbornou a úspěšnou zpěvačkou. Potom jsem měl štěstí, že mi Eva Dřízgová doporučila studium u Petra Němce, který mě posléze čtyři roky na konzervatoři vedl a který, stejně jako já, upřednostňoval starou školu zpěvu a já jsem vždycky vyznával Melocchiho metodu. Byla to pro mě ta správná cesta a teď budu v tomtéž pokračovat i na vysoké škole, protože s panem docentem máme naštěstí opět stejný ideál zvuku, ke kterému bych chtěl dojít. Velmi mě ale naplňují i mistrovské kurzy pod vedením světového pěvce Mariusze Kwiecieńe, který má v sobě tolik energie, kterou studentům předává a každá lekce je pro mě díky jeho přístupu a zkušenostem nezapomenutelným zážitkem. Za tuto možnost jsem velmi vděčný.

Zároveň miluji poslech starých nahrávek, nejlépe živých, z různých představení, zejména pak ze zlaté éry festivalu v Bayreuthu, na tom se hodně učím a samozřejmě návštěvami operních představení, na které jdu vždy, abych si poslechl někoho konkrétního, koho chci vidět a slyšet naživo.

Kromě toho, že jste po maturitě na ostravské Janáčkově konzervatoři nastoupil na pražskou HAMU, začínáte působit i na divadelním jevišti…

Velice pozvolna. Brzy mě bude čekat debut v malinké roličce, na což se velmi těším. Zatím nebudu prozrazovat, co přesně to bude, ale titul je to krásný a milovníkům opery jistě i velice známý. Časem možná přijdou i náročnější a obsáhlejší role.

Dnes vyžadují operní divadelní režiséři i herecký talent. Ale s tím asi nemáte problém, co?

Nejsem příznivcem tuctového ani muzikálového herectví, ačkoliv je v opeře mnohdy uplatňováno. Jsem přesvědčen, že herectví musí vycházet z hlubokého psychologického, a hlavně hudebního pochopení postavy v kontextu daného díla, podstatné samozřejmě je, jakým způsobem režisér dílo uchopí a inscenuje, což dnes bohužel nikdo nedokážeme zcela předvídat...

Často se dnes v operním světě stáváme svědky toho, že charakteristika některé konkrétní postavy je necitlivým režijním přístupem zcela odlišná, než byla zamýšlena, ne-li totálně zlikvidována. Každá postava má v opeře nějakou specifickou energii a je-li do pilířů díla ze strany režiséra příliš hrubě zasahováno, energie postav nemůže dostatečně korespondovat s hudbou, libretem a nemusí ani být kompaktní s energií ostatních postav, mnohdy ta energie dokonce zcela vymizí. Byl bych rád, kdyby se ke klasickým operním kusům přistupovalo s větším respektem a pochopením jejich nadčasovosti, jako je tomu například u slavných obrazů. Nikdo by si neměl dovolit je přemalovávat, upravovat, či měnit. Tak proč se to děje v opeře?

S tím souhlasím, taky to nechápu. Navíc si myslím, že sledujte nejen naši operní scénu. Kdo je podle vás k nejzajímavějším operním pěvcem v současnosti?

Operní scény jednoznačně sleduji, ale spíše než scény sleduji jednotlivé pěvce, kteří jsou pro mě zajímaví. Za velice kvalitní světové hlasy považuji dnes například Beth Taylor, Nickyho Spence nebo Davida B. Philipa. Posledního jmenovaného jsem dokonce měl možnost slyšet naživo ve Wiener Staatsoper společně s Eliškou Weissovou, mou vůbec nejoblíbenější pěvkyní současnosti. David Butt Philip zpíval Lacu a Eliška Kostelničku. Jejich hlasy gigantických rozměrů otřásaly budovou v základech. Bylo to vzrušující a nezapomenutelné!

Vzory ovšem hledám spíše mezi pěvci z minulosti, jejichž technika byla za mě vůbec nejlepší. Takový George London, Hans Hotter, Paul Schöffler nebo Josef Greindl... To je naprostá lahoda!!

Které operní inscenace vás zaujaly a kteří hudební skladatelé a autoři oper jsou vašemu srdci blízcí?

Myslím, že legendární je Zeffirelliho Tosca, ta se mi nesmírně líbí, ta verze s Marií Callas z Covent Garden, rok 1964, je nesmrtelná, ostatně jako mnoho jeho dalších režií. Ze skladatelů jsou mi nejbližší Richard Wagner, Leoš Janáček a Richard Strauss, ti tvoří mou zlatou trojici. Miluji i Händela, Rossiniho a Smetanu, kteří jsou pro mě zase stříbrným trojlístkem. Ale mám rád i mnoho dalších skladatelů, klasická hudba je bohatý a rozmanitý žánr, v němž je stále co objevovat...

Které umělecké dílo vás dokáže plně strhnout, a nemusí jít o hudební dílo?

Strhující jsou pro mě malby Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Bohumila Kubišty a Emila Filly. Nebo sochy Matyáše Bernarda Brauna, mají v sobě něco zázračného! Mám díky své druhé babičce silný vztah k výtvarnému umění, babička je totiž vynikající a všestranně vzdělaná malířka a grafička.

A Kři které činnosti si nejvíc odpočinete?

Odpočinek je v životech studentů hudby velmi vzácným úkazem. Nácvikem zpěvu a studiem nových úloh trávíme denně hodiny mimo regulérní výuku, potřebujeme být dostatečně a kvalitně vyspaní, což někdy bohužel nejde, protože si rádi večer po škole zajdeme na koncert nebo do divadla a na druhý den ráno už musíme být opět ve škole na značkách. Člověk si často musí v průběhu dne udělat alespoň krátké pauzy. Ale když opravdu zbyde volný čas, tak dávám přednost četbě a poslechu hudby, v mém případě pouze klasické. A při tom nejlépe ležet a dát si něco dobrého na zub.

Co je pro vás v soukromí nejlepší luxus?

Mít čas na návštěvu rodiny, obzvlášť prarodičů, sejít se, vykládat si u společného oběda a oslavit spolu třeba Vánoce. To jsou vždycky krásné dny! Nejhorší je pocit samoty, každý se občas potřebujeme o někoho opřít a cítit jejich blízkost.

Jak vás oslovuje rodina a přátelé? Předpokládám, že jste pro ně Theo. Nebo se pletu?

Každý mě oslovuje jinak a já většinou slyším skoro na všechno (smích). Maminka mi třeba říká „Koblížku“. Moje kamarádka z konzervatoře, se kterou nastupujeme teď společně i na HAMU, mi říká „Velmo“ a já jí zase „Horste“... Bývalý, o sedm let starší spolužák z konzervatoře mě zase oslovoval „Otče“, protože ve školní inscenaci hrál mého syna (smích). Ale nejčastěji jsem opravdu Theo.

Robert Rohál

Foto: archiv Theodora Šimáčka