Nepřehlédnutelná, vitální, temperamentní. Výrazný zjev, projev i smích, korpulentní postava a smysl pro humor i sebeironii. Taková byla jedna z nejlepších a nejoblíbenějších českých komediálních hereček Helena Růžičková, od jejíž smrti uplynulo už dvaadvacet let. Je to tak, utíká to šíleně.

Narodila se 13. června 1936 v Praze a už jako čtyřletou ji maminka vodila do baletní školy Heleny Štěpánkové. Poté prošla baletní přípravkou Národního divadla, kde si v té době zatancovala dětské role. Později Helena, tehdy ještě Málková, vystudovala na střední zdravotní škole obor zubní laborantka, ale když se hlásila na DAMU, nebyla přijata. Věnovala se tedy svému původnímu povolání, ale jen do chvíle, než poznala svého budoucího manžela, herce Jiřího Růžičku. Následovala ho nejdřív do divadla v Mladé Boleslavi, kde – zatímco on hrál – ona působila jako choreografka. Po roce přešili do příbramského divadla, kde byla pro změnu osvětlovačkou.

Herectví se začala intenzivně věnovat od začátku 60. let, kdy žila s manželem a synem Jiřím v Praze a dostávala malé role ve filmech. V roce 1967 už hostovala v roli hejtmanky v inscenaci Revizor v Činoherním klubu a v letech 1971–1973 byla v angažmá Divadla Na zábradlí. Další angažmá už nepřijala a věnovala se filmování, práci v televizi a estrádám.

Ve filmu si zahrála poprvé jako čtyřletá holčička v Čápově filmové adaptaci Babička (1940), kde měla roli jednoho z Kudrnovic dětí. Další roli dostala jako třináctiletá ve snímku Soudný den (1949), ale její opravdová filmová kariéra začala až na počátku 60.let. Teprve po dlouhé řadě epizodních roliček venkovanek, sousedek, dělnic, prodavaček a kuchařek (Tři chlapi v chalupě, Spadla z měsíce, Bílá paní, Ženu ani květinou neuhodíš, Znamení Raka, Vrah skrývá tvou tvář, Dáma na kolejích, Kde chce zabít Jessii? a mnohé další) se na ni usmálo štěstí v podobě postavy Heduš v komedii Jaroslava Papouška Esce homo Homolka (1969).

Roli maloměšťácké paničky si pak zopakovala ještě ve dvou pokračováních – Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972), ale to už byla vyhledávanou komediální herečkou. Následovala dlouhá řada rolí a roliček, díky kterým si ji publikum zamilovalo – ať už to byla její hostinská Božka ve filmu Všichni dobří rodáci (1968), sadistická vražedkyně Štubová v crazy komedii Pane, vy jste vdova! (1970), šílená žena z blázince v Dívce na koštěti (1971), tetička „na dietě“ v Metráčkovi (1971), vdavekchtivá princezna Droběna v pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), vypočítavá hospodská Julinka v satirické komedii Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982), čarodějnice v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) nebo podnikavá Karafiátová v komedii Trhala fialky dynamitem (1992).

V komediálních sférách se ostatně nesla rovněž postava svérázné venkovanky Škopkové, kterou ztvárnila ve třech komediích Zdeňka Trošky – Slunce, seno, jahody (1983), Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991). Ale filmografie Heleny Růžičkové, která se s divácky definitivně rozloučila rolí zelinářky v Troškově Kameňáku 2 (2004), neobsahuje jen komedie.

Několikrát přesvědčila o svém dramatickém talentu, který ji dovolil rozehrát mnohem vážnější polohy. Rozhodně to nebyla jen její tragikomická postava Anny Holubové v Kachyňově televizním seriálu Vlak dětství a naděje (1985), ale už pár let předtím jsme mohli herečku vidět ve slovenském psychologickém snímku Kamarátky (1981). V něm představovala matku jedenácti dětí, která se ujme ještě dvou cizích. Ostatně dramatický podtext měla i role vězenkyně v seriálu Přítelkyně z domu smutku (1992) stejně jako její mama Kami ve slovenském filmu Fontána pro Zuzanu 2 (1993).

Helena Růžičková, která je rovněž spoluautorkou několika knížek, zemřela po zákeřné nemoci 4. ledna 2004 v plzeňské nemocnici v nedožitých osmašedesáti letech.

Robert Rohál

Foto: archiv autora