Rozevírá se opona a do tmy se začíná odehrávat romantické drama na rozhraní gotiky a renesance, jehož autorem není nikdo jiný než Viktor Hugo. Jeho slavný román Chrám Matky Boží má za sebou několik filmových a televizních, ale i divadelních adaptací. Jednou z těch posledních je poslední činoherní premiéra – Zvoník u Matky Boží – která se odehrála v pátek 13. února v Moravském divadle Olomouc.

Už na začátku musí divák uznat tajemně rafinovaný a přitom jednotný dějový prostor, kdy před černým horizontem ožívá - díky protagonistům - šikma a nad ní spleť kovových trubek, což evokuje žebra gotických oblouků. Když tento základ je pak naplněn hereckou akcí, ale i dynamickému ději a geniální hudbou, pak nemůže vzniknou něco tuctového nebo okoukaného. Řekl bych, že výkon režiséra Romana Vencla je v inscenaci Zvoník u Matky Boží přímo mistrovský. Zvládl umělecky i techniky neobyčejně náročnou hru v jejím celku i jednotlivostech.

Zdůraznil osobité zvláštnosti romantického dramatu Victora Huga, oživil představení důvtipnými režijními nápady, zachovávaje přitom všechny potřebné proporce, což znamená, že ani bohaté výrazové prostředky nikde nepřekrývají myšlenku, ale slouží jí a pomáhají ji k největší možné působnosti.

Ale protože jde o týmovou práci, musím ocenit i „nekorunovaného“ Miroslava Krále (scéna, kostýmy), Barbaru Lahučkou (choreografie), Veroniku Válkovou (choreografie na šále), Petra Nůska (choreografie násilí a bojů), ale i dramaturgyni Terezu Matějkovou. I scénickou hudbou, kterou napsal Filip Tailor, povýšil již zmíněný režisér Roman Vencl (který je i autor dramatizace a spoludramaturg) na výrazně dramatického činitele tohoto činoherního představení.

Finálním výsledkem je v Moravském divadle Olomouc další živé představení, které útočí aktivně do hlediště a je velkou příležitostí pro všechny herce, kteří v titulu hrají. Vynikající, skvěle tvární i psychologicky bohatí, jsou dva mladí herci ve velkých a náročných rolích - Jan Vrbacký (Quasimodo) a Iva Kruntorádová (Esmeralda). Zatímco představitel Quasimoda musel hrát tělem, zmítanými emocemi a poryvy duše, což na velké scéně není vůbec jednoduché, étericky harmonické Esmeraldě se podařilo být prostá a učinit myšlení autorovo (či režisérovo) věrohodně myšlením svým, zrozeným v přítomné dramatické chvíli, navíc musela umně zvládnout i choreografii jak v tanci, tak na šále...

Ve Venclově inscenaci ale našli svou příležitost především také Tomáš Krejčí (Pierre Gringoire), Marek Pešl (Jan Frollo ze Mlýna), Jan Ťoupalík (Arcijáhen Klaudius Frollo) i Petr Vaněk (Phoebus de Chateaupers). Tyto role poskytují dostatek příležitostí, aby z nich tito hráči vytěžili nejživější okamžiky inscenace.

Přitom k dalším barvitým momentům olomouckého Zvoníka u Matky Boží musím zmínit i herce, bez nichž by toto představení nebylo tím, čím je. Protože bez Zdeňka Juliny, Ivany Plíhalové, Lenky Kočišové, Adama Sychrowa, Romany Julinové, Venduly Novákové, Vladimíry Včelné, Lukáše Červenky a dalších si tuto divadelní podívanou nedovedu představit. Nedivím se, že premiérový úspěch byl doslova bouřlivý.

Robert Rohál

Foto MDO