Představa, že během cesty do práce čtete noviny nebo vyřizujete e-maily, zatímco vaše auto bezpečně kličkuje ranní špičkou, už není hudbou vzdálené budoucnosti. Česká republika udělala zásadní krok k tomu, aby se samořiditelná auta stala běžnou součástí našich silnic. Klíčová otázka však zůstává: Pokud auto bez řidiče, jak ho vnímáme dnes, způsobí nehodu, kdo za ni ponese odpovědnost?

Co je autonomní vozidlo

Autonomní, někdy také samořiditelné vozidlo, je schopné pohybu bez přímého zásahu řidiče. Využívá kombinaci senzorů, kamer, radarů, lidarů, GPS a sofistikovaných softwarových systémů, které mu umožňují vyhodnocovat situaci na silnici a řídit, brzdit nebo parkovat.

Mezinárodně uznávaná klasifikace rozlišuje pět stupňů automatizace (SAE 0–5) – od vozidel zcela ovládaných člověkem až po plně autonomní auta bez volantu a pedálů. Právě míra autonomie je klíčová pro určení odpovědnosti.

Revoluce v zákoně: 1. leden 2026 jako první krok

Důležitým milníkem je novela zákona o provozu na pozemních komunikacích, která poprvé v historii české právní úpravy definuje pojem autonomní vozidlo. Tato legislativní změna nabývá účinnosti 1. ledna 2026 a otevírá dveře technologiím, které k orientaci využívají senzory, radary a pokročilou umělou inteligenci namísto lidských smyslů.

Zákon rozlišuje různé stupně automatizace – od běžných asistentů (například tempomatu) až po pátý stupeň, kdy auto nepotřebuje volant ani pedály. Právě s rostoucí mírou autonomie se však dramaticky mění pohled na pojištění a odpovědnost.

Co dovoluje česká legislativa a co zatím ne

Současná česká právní úprava se zaměřuje pouze na nižší stupně autonomie, konkrétně na stupeň 3 – podmíněnou automatizaci. Vozidlo zde může v určitém prostředí řídit samo, ale řidič musí být neustále připraven převzít řízení ve stanoveném časovém limitu.

Vyšší stupně autonomie (4 a 5), tedy vozidla, která by zvládala provoz zcela bez lidského dohledu, zatím nejsou pro běžný provoz v ČR povoleny. I dnes známí asistenti, například automatické parkování, proto z právního hlediska fungují tak, že odpovědnost za případnou škodu nese vždy řidič nebo provozovatel vozidla, nikoli výrobce technologie.

Kdo je viníkem, když „řidič“ nedrží volant?

V klasickém pojištění je situace jasná: chybu udělal řidič. U autonomních systémů se však řetězec potenciálních viníků nebezpečně natahuje. Může jít o chybu softwaru, selhání senzoru nebo dokonce o kybernetický útok na řídicí jednotku vozu.

Pavla Bělská Juranová, ředitelka oddělení pojištění odpovědnosti OK GROUP, vysvětluje: „Nástup autonomní mobility neznamená konec pojištění, ale jeho zásadní transformaci. Odpovědnost se začne přesouvat od řidiče směrem k výrobcům vozidel, dodavatelům softwaru a provozovatelům datových sítí. Tradiční povinné ručení bude muset být doplněno silným pojištěním produktové odpovědnosti a kybernetických rizik. Pro pojišťovny bude klíčové bleskově analyzovat data z vozidla, aby bylo možné určit, zda v momentě nehody řídil člověk, nebo systém.“

Data a záznamy jako základ

Bez přesných dat nebude možné objektivně určit, zda nehodu způsobilo pochybení člověka, technické selhání nebo chyba algoritmu. Nová legislativa proto navazuje na evropské technické normy, které pracují s povinnými záznamovými systémy a jasně stanoveným časem, ve kterém musí člověk převzít řízení.​

Klíčovou roli zde sehrají povinně instalované záznamové jednotky („černé skříňky“), které umožní zpětně zjistit, v jakém režimu se vozidlo v době nehody nacházelo. Půjde například o záznamy ze senzorů, kamer, řídicích jednotek i o komunikaci mezi vozidlem a infrastrukturou.

Co to znamená pro firmy a flotily

Pro korporace, logistické firmy nebo provozovatele flotil bude přechod k autonomním vozidlům znamenat nejen technologickou, ale i pojistnou a smluvní revoluci.​

Bude nutné sjednotit odpovědnostní a majetkové pojištění vozidel s kyberpojištěním, protože útok na software nebo chybná aktualizace mohou způsobit dopravní nehodu stejně jako lidská chyba.​

Klíčová bude smluvní úprava vztahů mezi provozovatelem, výrobcem vozidla a dodavateli softwaru – tedy kdo a co garantuje, jaké jsou limity odpovědnosti a jak budou fungovat regresní nároky pojišťoven.​

K tomu Pavla Bělská Juranová upřesňuje: „U flotil vidíme, že otázka autonomie není jen o tom, jaké auto koupit. Je to téma komplexního risk managementu – od smluv s výrobci až po nastavení pojistných limitů a kyberbezpečnosti.“​

Jak se připravit z pohledu pojištění

Změny v zákoně otevírají prostor pro nové typy rizik, ale i pro sofistikovanější pojistná řešení. Firmám a větším provozovatelům se vyplatí:​

• zmapovat, zda a kdy plánují využívat systémy autonomního řízení a v jakém rozsahu,
• projít stávající pojistné smlouvy (povinné ručení, havarijní pojištění, pojištění odpovědnosti, kybernetické pojištění, D&O) a identifikovat možné mezery,
• nastavit procesy pro správu aktualizací, evidenci dat a reakci na incident – to vše bude hrát roli při případném sporu s pojišťovnou nebo s poškozeným.​

„Autonomní mobilita nepřináší méně rizik, ale často i rizika jiná. Úkolem dobrého pojistného programu je zajistit, aby se technický pokrok nestal právním a finančním krokem zpět,“ doplňuje Pavla Bělská Juranová.

Technologie, právo i etika

Diskuse na konferenci Insurance Forum 2025 ukázaly, že autonomní vozidla nejsou jen technickým nebo právním tématem. Otevírají také etické otázky, například jak má algoritmus rozhodovat v krizových situacích, a kladou vysoké nároky na spolupráci legislativy, výrobců, pojišťoven i regulačních orgánů.

Autonomní mobilita slibuje vyšší bezpečnost a efektivitu dopravy, avšak pouze za předpokladu, že bude doprovázena jasnými pravidly odpovědnosti a moderními pojistnými produkty. Právě schopnost pojišťovnictví reagovat na tyto změny bude jedním z klíčových faktorů, které rozhodnou o tom, jak rychle se autonomní vozidla stanou běžnou součástí silničního provozu.