Chodidla řešíme často až ve chvíli, kdy se ozvou bolestí nebo únavou. Jenže signály nám dávají mnohem dřív: podle toho, jak sešlapáváme podrážky, kde se objevují otlaky, jestli mají prsty dost prostoru i jak se cítíme po delší chůzi. Typ chodidla přitom nedefinuje jen klenba. Záleží také na genetických predispozicích, na tom, co se zformovalo v dětství, i na každodenních návycích včetně volby obuvi.

S trochou nadsázky platí, že dva úplně stejné páry chodidel na světě nejspíš nenajdete. Jednotlivé typy se liší výškou klenby, šířkou chodidla, tvarem prstů i celkovou stavbou nohy. Až výsledná kombinace těchto faktorů pak rozhoduje o tom, jak chodidlo funguje při chůzi a jaký typ obuvi mu bude doopravdy vyhovovat. Do jisté míry je to samozřejmě dané geneticky. Predispozice určují základní stavbu nohy, postavení kloubů, délku prstů a další charakteristiky, které si neseme od narození. Zároveň ale platí, že chodidlo není statické. V průběhu let se vyvíjí a průběžně se přizpůsobuje tomu, jak se hýbeme, jaké zátěži ho vystavujeme a v jakých botách trávíme většinu dne.

„Nejvíce je to vidět v dětství, kdy vývoj chodidla ovlivňuje třeba první obuv, množství pohybu nebo povrch, po kterém se dítě nejčastěji pohybuje. Zjednodušeně lze říct, že genetika vytváří základ, zatímco prostředí a návyky včetně obuvi od raného věku mají vliv na to, jak se chodidlo v průběhu života přizpůsobuje a mění. Tahle dominance vnějších vlivů sice s věkem slábne, ale nikdy úplně nezmizí. V dospělosti se pak už typicky nemění samotná stavba, ale spíš funkce,“ vysvětluje Mgr. Mirka Najbrtová, certifikovaná fyzioterapeutka ze společnosti Movero.

Mýtus správného a špatného chodidla

Typ chodidla se tedy v průběhu let může proměňovat, což je nejčastěji patrné na výšce a funkci klenby. Důvody jsou podle Najbrtové různé: roli hraje způsob zatěžování, typ obuvi, množství i kvalita pohybu, ale také tělesná hmotnost nebo faktory jako růst, těhotenství či přirozené stárnutí. Podstatné zároveň je, zda chodidlo dostává dostatek prostoru a podnětů, aby mohlo aktivně „pracovat“. Pokud je naopak dlouhodobě spíš pasivní, může se to časem projevit nežádoucími změnami.

„Z pohledu fyzioterapie neexistuje jeden správný nebo špatný typ chodidla. Každé chodidlo je zkrátka jiné,“ zdůrazňuje Mirka Najbrtová. Za funkčně vyvážené se nejčastěji považuje chodidlo s normální klenbou, která dobře tlumí nárazy a umí se přizpůsobit zátěži. To ale automaticky neznamená, že jakýkoliv jiný typ chodidla je nutné hned považovat za problém. „Ten vzniká až tehdy, když chodidlo nefunguje optimálně, je přetěžované nebo nemá vhodné podmínky, například kvůli špatně zvolené obuvi,“ dodává fyzioterapeutka. Důležitější než samotný tvar je podle ní funkce, stabilita, pružnost a schopnost zvládat běžnou zátěž bez bolesti.

Pokud chodidlo nefunguje optimálně, může to ovlivnit stabilitu, způsob chůze i to, jak se zátěž rozloží do celého těla. Chodidlo je totiž základ pohybového aparátu, a když dlouhodobě nepracuje tak, jak má, tělo si začne pomáhat jinde. To se pak může projevit přetěžováním svalů a kloubů, bolestmi i postupným zhoršením pohybových stereotypů. Znalost vlastního typu chodidla je přitom důležitá i z velmi praktického důvodu: hraje klíčovou roli při výběru obuvi. Nevhodná bota může přirozený došlap a oporu těla zhoršovat, zatímco správně zvolená obuv naopak umožní chodidlu fungovat správně a pomáhá nepřetěžovat kolena, kyčle ani záda.

Nejde jen o tvar, ale hlavně o funkci

Pokud vás zajímá, jaký máte typ chodidla, základní představu si můžete udělat i doma. Pomůže vám takzvaný mokrý test: chodidlo jednoduše namočíte do vody a stoupnete na papír. Podle tvaru otisku pak dokážete orientačně odhadnout výšku klenby. Je ale dobré myslet na to, že jde opravdu jen o první vodítko. Otisk totiž neřekne nic o tom, jak chodidlo pracuje v pohybu, jak si poradí se zátěží nebo jak se zapojují prsty. Pokud chcete přesnější výsledek, dává smysl obrátit se na fyzioterapeuta nebo odborného prodejce obuvi. Ti dokážou posoudit nejen vzhled chodidla, ale i jeho funkci, a tím pádem doporučit vhodnější postup i obuv.

„Důležité je ale vnímat nejen samotný tvar, ale i to, jak chodidlo funguje při pohybu, jak stojíme, chodíme, kde se boty nejvíce opotřebovávají nebo zda se objevují otlaky a bolesti,“ připomíná Mirka Najbrtová. Zároveň dodává, že jedním z ideálních návratů k přirozené funkci může být barefoot obuv, kterou na trhu nabízí například Movero. Ta je sice dnes často vnímaná jako instagramový trend, fyzioterapeuti ji ale vesměs vítají, protože pomáhá zlepšovat funkci chodidla, posilovat jeho svaly a zvyšovat schopnost zvládat zátěž. „Z pohledu fyzioterapie tedy nejde o opravu tvaru, ale o podporu funkce chodidla v běžném životě,“ dodává.

To nejdůležitější zní překvapivě jednoduše. Základem péče o chodidla je pravidelný pohyb a aktivní práce nohy. Pomáhají tomu i drobnosti: jednoduchá cvičení, práce s rovnováhou nebo občasná chůze naboso venku. Stejně podstatné je vyhnout se dlouhodobému tlaku, hlavně v oblasti prstů. Naopak dlouhodobé nošení úzkých, tuhých nebo vysokých bot může chodidla zbytečně přetěžovat. „Obuv by měla respektovat tvar chodidla, poskytovat dostatek místa pro prsty a umožňovat přirozený pohyb nohy. Platí, že nejde o dokonalost, ale o vytváření podmínek, ve kterých mohou chodidla fungovat přirozeně v každodenním životě,“ uzavírá Mirka Najbrtová.