Humanitární mise a desítky tisíc operací: cesta plastického chirurga, docenta Martina Molitora

Plastický chirurg doc. Martin Molitor působí na klinice Art Ethic ze sítě Multi-kliniky v Praze. Má za sebou desítky tisíc operací a více než třicet humanitárních misí. Jaká vlastně byla jeho cesta k medicíně a co mu mise dávají profesně i lidsky? Jaké trendy dnes vládnou plastické chirurgii?

Pane docente, čím jste chtěl být jako malý chlapec a jak jste se nakonec dostal k plastické chirurgii?

Jako každý kluk jsem chtěl být automobilovým závodníkem, pak pilotem, a nakonec i kosmonautem. Pocházím ale z lékařské rodiny – oba moji rodiče byli lékaři – a tak medicína postupně zvítězila. Už během studií jsem věděl, že chci dělat chirurgický obor a vždy mě lákala hlavně rekonstrukční a úrazová chirurgie.

Začínal jsem ovšem na gynekologii, protože úrazová chirurgie pro mě tehdy nebyla dostupná. Přes gynekologii jsem se dostal k plastické chirurgii, kterou jsem zpočátku vnímal spíše jako přestupní stanici. Brzy jsem však pochopil, že právě tento obor nabízí obrovský prostor pro rekonstrukci, mikrochirurgii a operace ruky. Je to krásná, jemná a tvořivá práce. Nakonec mě plastická chirurgie nadchla natolik, že jsem u ní zůstal a jsem za to vděčný.

Jaké zákroky vás baví nejvíc a čím vás obor naplňuje?

Každého lékaře těší výkony, u nichž ví, že budou mít dobrý efekt a co nejmenší riziko komplikací. Je příjemné operovat s pocitem, že se nemůže nic zásadního pokazit. Mě však nejvíc naplňují složité rekonstrukce – například odstranění rozsáhlých nádorů v obličeji. V takových případech znovu vytváříte tvář a snažíte se jí vrátit co nejpřirozenější podobu. Jsou to dlouhé a náročné operace, často se jedná o deset až patnáct hodin maximálního soustředění. Když pak po dvou týdnech vidíte krásný výsledek, je to úžasný pocit, který za tu námahu stojí.

Kam se podle vás plastická chirurgie v posledních letech posunula?

Medicína se vyvíjí neustále. Je potřeba sledovat novinky, ale zároveň si zdravým rozumem vyhodnotit, zda mají skutečný přínos, anebo jde pouze o pomíjivý trend a marketing. V rekonstrukční chirurgii je obrovským milníkem rozvoj transplantací – zejména v oblasti obličeje a ruky. V estetické chirurgii se těší oblibě především miniinvazivní zákroky a využití vlastního tuku, tedy takzvaný fatgrafting. Smyslem je dosáhnout velmi dobrého výsledku méně radikálním způsobem a využít vlastní tkáň.

A jaké zákroky vykonáváte nejčastěji u vás na klinice?

Art Ethic děláme kompletní spektrum estetických výkonů. Nejčastější jsou liposukce, zvětšení a modelace prsou, operace břicha po porodech. U pacientů středního a vyššího věku je pak velký zájem o plastické operace horních i dolních víček a facelifty.

Prozradíte, jak vypadá váš běžný pracovní týden?

Dva až tři dny v týdnu operuji. Zbytek času věnuji kontrolám, konzultacím a administrativě. Kromě privátní praxe jsem přednostou kliniky v nemocnici na Bulovce a vedoucím lékařem subkatedry plastické chirurgie IPVZ. Organizujeme vzdělávací akce, workshopy a sympozia, což je časově velmi náročné. K tomu pravidelně jezdím na humanitární mise. I když samotná mise trvá deset až čtrnáct dní, její příprava a následné vyhodnocení zabere spoustu času. Všední dny mám tedy nabité a často pracuji i o víkendech.

Tušíte, kolik operací už jste za svou kariéru provedl?

Operuji už pětatřicet let a ročně provedu kolem sedmi set operací. Když si to spočítáte, vychází to přibližně na dvacet tisíc a více zákroků za kariéru.

Máte před operací nějaký svůj rituál?

Přiznám se, že ano. Věnuji se reiki, a tak si vždy před operačním dnem udělám krátký reiki rituál. Nevím, jestli to má objektivní efekt, ale pro mě to význam má. Pomáhá mi to, abych byl celý den na sále maximálně koncentrovaný a podal co nejlepší výkon.

Jak jste zmínil, kromě práce na klinice pravidelně jezdíte i na humanitární mise. Co vám dávají?

Na mise jezdím už od roku 2008. Mám za sebou zhruba třicet misí v Africe, arabském světě a nyní mě čeká mise v Indii. Příprava mise trvá měsíce, samotný pobyt zabere týden až dva, následné sledování pacientů další týdny. Profesně tam ale vidíme případy, které se u nás téměř nevyskytují – těžké vrozené vady nebo rozsáhlé defekty. Učí nás to improvizaci a práci s omezenými prostředky. Osobně mi pak mise dávají především obrovskou pokoru. Dojde vám, že lidé v nejchudších oblastech světa jsou často spokojenější než my v Čechách. Na misi si uvědomíte, že štěstí není o majetku, ale o tom, co člověk k životu doopravdy potřebuje.

Vaše profese je psychicky i fyzicky velmi náročná. Jak odpočíváte?

Po pravdě se ze všeho nejraději dobře vyspím. Nejsem žádné ranní ptáče, přesto už třicet let musím brzy vstávat. Jinak ale odpočívám spíše aktivně. Baví mě manuální práce všeho druhu – sekání trávy, různé opravy okolo domu nebo vyřezávání ze dřeva.

Máte ještě nějaký kariérní sen nebo jste si už ve svém oboru všechno vyzkoušel a splnil?

V Austrálii jsem se věnoval transplantaci ruky, což byl pro mě velký profesní milník. Lákala by mě i transplantace obličeje, jenže taková specializace vyžaduje plné soustředění a já mám záběr příliš široký. Chtěl bych být ve všem nejlepší, ale plastická chirurgie je tak rozsáhlý obor, že to není možné. Snažím se proto být alespoň nadprůměrný a věřím, že moje výsledky i nízký počet komplikací po zákrocích dokazují, že svou práci dělám opravdu dobře.