Tak dlouho mě už nezaujal klasický román jako tomu bylo v případě Štěpána Javůrka a jeho knižní trilogie Sudetský dům (Sudetský dům: Jaro – léto 1945, Sudetský dům 2: podzim 1947 – květen 1950, Sudetský dům 3: Září 1959 – květen 1968). Působivý trojdílný román jsem přelouskal během deseti dnů (což je přibližně 1050 stran) a musím uznat, že je velmi poutavě napsaný. I když je velmi realistický a přírodně surový, zároveň je nesmírně laskavý, člověčí.

Příběh Františka je plný smutku i naděje, zloby i lásky, ale je také hodně o době, o které moc to nevím. Je o osudech malé vesnice v pohraničí, kde Františkova rodina zamířila po konci druhého světové války do Sudet, aby zde jako mnoho českých rodin zabrala domy po odcházejících Němcích. Tehdy začala i osudová láska Františka a Němky Pauly, kterou ale ukončilo její odsunutí.

Příběh pokračuje vším, čím si František prošel, což byl nejen stupňující boj s šíleným komunistou Tomečkem i všudypřítomnou tajnou policií, ale i komunistický kriminál. Když pak nastal i pro Františka a jeho rodinu zlom a kýžená doba společenských změn, je tu velká naděje. Divoká srdce přece nelze jen tak zlomit stejně jako nepřestávat věřit, že se se stane něco úžasného.

Když ale pak hrdina po deseti letech strávených v uranových dolech s podlomeným zdravím na konci příběhu umírá, je to Štěpánem Javůrkem tak sugestivně napsáno, že jsem se neudržel a rozbrečel se po tom všem, co tento silný a mnohavrstevnatý příběh přináší. Ještě, že v závěru Sudetskému domu 3 nechybí Epilog (Kruh se uzavírá - Květen 1968), který jsem si nečekaně překvapivým zadostučiněním náležitě vychutnal.

Robert Rohál

Foto Robert Rohál