Ještě před pár lety se zdálo, že energetická modernizace veřejných budov našla pevnou půdu pod nohama. Projekty EPC, které kombinují garantované úspory s dodavatelským financováním a často i s dotační podporou, umožnily nemocnicím, školám či úřadům snižovat spotřebu energií o desítky procent. Zájem rostl, technologie se zrychlovaly, výsledky byly viditelné. Jenže dynamika posledních měsíců ukazuje, že tento trend může zpomalit, a to hned ze dvou směrů.

První brzdou je legislativa. Od ledna měly mít organizační složky státu možnost financovat modernizace svých budov prostřednictvím dodavatelských úvěrů v rámci EPC. Princip je jednoduchý: investice se splácí z budoucích úspor, které dodavatel garantuje. U rozsáhlejších areálů však bývají nezbytnou součástí také dotace a vlastní zdroje, protože jen kombinace všech tří prvků umožňuje skutečně hluboké renovace. Novela zákona o rozpočtových pravidlech sice tuto cestu otevírá, ale zároveň přináší nové podmínky, jejichž výklad zatím není jasný. Chybí prováděcí předpisy, metodiky i jistota, že budoucí kontroly nebudou projekty zpochybňovat. Výsledek je prostý: příprava modernizací stojí a čeká na jasná pravidla.

Druhý problém je ještě naléhavější. Dotační zdroje, které v posledních letech tvořily zhruba polovinu financování EPC projektů ve veřejném sektoru, se tenčí. A rychle. Samosprávy i příspěvkové organizace – od nemocnic po kulturní instituce – přitom na těchto penězích staví své investiční plány. Podle Asociace poskytovatelů energetických služeb tvoří veřejný sektor až 95 procent všech zákazníků, kteří EPC využívají. Nové výzvy Operačního programu Životní prostředí však přinesly nižší alokace i nižší jednotkovou podporu. Zájem byl obrovský, prostředky zmizely během několika dnů. A nejistota panuje i kolem Modernizačního fondu, zejména jeho programu ENERGov, který má být klíčový pro úspory ve státních budovách.

Dopady mohou být citelné. Pokud dotace skutečně poklesnou, mnoho připravovaných projektů se zpomalí nebo zcela zastaví. Přitom nejde jen o úspory, které u velkých institucí běžně dosahují desítek procent. Modernizace přinášejí také vyšší komfort, stabilnější teplotu, lepší kvalitu prostředí pro pacienty, žáky či zaměstnance. A v případě státních budov jde o potenciál úspor, který je obrovský, stát ročně zaplatí za energie přibližně 35 miliard korun.

Ve chvíli, kdy se energetická efektivita stává jedním z nejdůležitějších témat veřejného hospodaření, stojí celý systém na křižovatce. Pokud se podaří rychle vyjasnit legislativu a stabilizovat dotační zdroje, může se rozvoj EPC projektů znovu nadechnout. Pokud ne, čeká veřejné instituce období odkladů a promarněných příležitostí. A to v době, kdy každá ušetřená kilowatthodina i každá modernizovaná budova hrají větší roli než kdy dřív.

Zdroj: APES