Klepači byli běžnou součástí života především v průmyslových městech. Dělníci museli vstávat velmi brzy, často ještě za tmy, a spolehlivý budík doma většinou neměli. Proto si najímali člověka, který je v přesně domluvený čas probudil. Klepači chodili ulicemi s dlouhou tyčí nebo hůlkou, kterou poklepávali na okenní skla, aby své zákazníky probudili. Pokud bylo okno příliš vysoko, používali i různé pomůcky, například trubičky nebo „flusačky“.

Tato práce vyžadovala přesnost a spolehlivost. Klepač nesměl usnout ani se splést v čase, protože jeho klienti byli na jeho službě plně závislí. Často měl na starosti desítky domácností a musel zvládnout projít celé město včas. Profese zanikla s nástupem technologií. Jakmile se rozšířily domácí budíky, jejich služby přestaly být potřebné. Ve 20. století tak klepači postupně zmizeli z ulic.