Před 115 lety se narodila Marie Vášová, významná česká herečka, od roku 1945 dlouholetá členka činoherního souboru Národního divadla v Praze. Také v českém filmu rozehrála své plnokrevné a hluboce tragické psychologické herectví, které slavilo úspěch i na mezinárodních festivalech a u zahraničního publika. Zemřela 6. srpna 1984 ve věku 73 let.

K divadlu to táhlo pražskou rodačku už odmalička –  vždyť už jako holčička statovala ve vinohradské divadle. Přesto vystudovala průmyslovku i obchodní škole, což bylo spíš přání rodičů. Jenomže mladičká Marie se nevzdávala, sen byl sen. Ale i když začala pracovat jako úřednice, zároveň soukromě studovala herectví u Míly Pačové a Antonína Strnada.

Co bylo dál? Bez vědomí rodičů utekla ve svých ani ne dvaadvaceti letech ke kočovné společnosti, kde hrála rok (1933 - 1934) a kde pochopila, že divadlo bude její. Dalšími štacemi byly oblastní scény ať už v Olomouci (1934 – 1934), Českých Budějovicích (1934 – 1935) a Ostravě (1935 – 1940), což byla ohromná zkušenost, která z ní udělala profesionální herečku.

Od roku 1940 zůstala natrvalo v Praze – nejdříve hostovala v Národním divadle jako „Antigona", následovalo Divadlo pro 99 (1940 – 1941), Uranie (1941 – 1944), Vinohradské divadlo (1944), aby se v srpnu 1945 stala členkou činohry Národního divadla, kde působila téměř čtyřicet let. Její doménou byly postavy žen uprostřed vyhraněných dramatických situací a střetů. Tragédky byly jejím hereckým osudem.

Právě tyto role vyhovovaly jejímu naturelu nejlépe i proto, že k nim měla i fyzické dispozice. Možná působila dominantně. Byla vysoká a štíhlá, měla pevný hlas a tmavé vlasy, ostřeji řezanou tvář. Její sytě altový hlas objevili záhy i rozhlasoví režiséři, kteří ji obsadili do mnoha legendárních inscenací.

Ve filmu debutovala v Modrém závoji (1941), epizodku měla také ve filmu Řeka čaruje (1945), ale hvězdu z ní udělala až dramata Siréna (1947), Svědomí (1948), Nástup (1953) a Vyšší princip (1960). Hlavně její zásluhou získal prvně jmenovaný snímek i ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Její postava matky Hudcové, která svým pojetím připomínala hrdinky antických tragédií, porotu doslova uchvátila. Nicméně velkou hereckou příležitostí byla i její pradlena Ryšánková z Vyššího principu.

Vybavuje se mi i její postava fanatické nacistky Elsy ve filmu Nástup. A pak tu byla fešná, rozmarná a vdavekchtivá hraběnka Stradová z Císařova pekaře a Pekařův císař (1951), což byla jedna z mála komediálních rolí, kterou jí film nabídl. Tak jako tak těch postav a filmů natočila docela dost – byla to třeba kališnická bojovnice Johová v historických filmech Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956), matka Janouchová ve Škole otců (1957), udřená matka Fišerová v Policejní hodině (1960), Kociánová v Labyrintu srdce (1961), milenka Marion ve Ztracené tváři (1965) nebo bývalá herečka ve Hvězdě (1969), kde měla hlavní roli Jiřina Štěpničková.

V 70. letech minulého století začalo příležitostí před kamerou ubývat. Stačilo, když se herečka se několikrát ostře vyjádřila proti zásahům normalizačních úředníků do české kultury. Byla přímočará, „svá“, nebála se jít proti proudu a vyjádřit svůj názor. Bohužel za to tvrdě platila. U portrétu komunistického ministra kultury Nejedlého v Národním divadle prohlásila: „Jak dlouho tady bude ten dědek ještě viset?“ Chodily na ni i stížnosti a také komunističtí mocipáni se vyjadřovali, že je politicky nevyspělá a nechápe novou dobu.

Hereckých příležitostí razantně ubylo a pomstychtivý režim jí dokonce nechal předabovat v rozhlasových hrách, aby ji vymazal z paměti diváků a posluchačů. Naštěstí měla kromě milované herectví i jiné lásky. Měla ráda výtvarné umění a také si hodně oblíbila řeku Otavu, hlavně oblast zvanou Smetiprach, kde byl penzion, vyhledávaný cíl pražské společenské smetánky. Jezdil tam také scénograf a architekt Josef Hesoun, do něhož se vášnivě zamilovala.

Jejich vztah měl ale háček, ten muž byl ženatý, ale bezdětný. Tak jako tak jeho manželka nevěru tiše tolerovala. Marie Vášová s ním měla dva syny, Josefa (1945) a Jiřího (1949). I když se o ně staral, největší díl péče byl na ní. Příjmení dostali po ní, oba se prosadili v uměleckém světě.

Režiséři si na ni sice tu a tam ještě vzpomněli, ale většinou šlo jen o menší či epizodní role. Jejího talentu využila mnohem víc Československá televize – Marie Vášová se objevovala v inscenacích, a pokud by vás zajímalo, kdy před kamerou stála naposled, tak to bylo roce 1984 při natáčení seriálu Sanitka. Což byl také rok, kdy herečka zemřela.

Robert Rohál

Foto archiv autora