Hanka Křížková vstupuje do letošního léta s energií, která překvapuje i ty, kteří ji znají dlouhá léta. Její život se už dávno neodehrává jen na jevišti, ale také v prostoru mezi lidmi, kteří ji inspirují, posilují a kteří ji, jak sama říká, naučili dívat se na svět s větší pokorou. A právě pokora je dnes jedním z jejích nejvýraznějších rysů. Ne jako tichý odstín, ale jako pevná, zářivá linka, která se vine celou její profesní i osobní cestou.

V resortu Studánka na Rychnovsku, kde se konalo letošní soustředění projektu Anděl mezi zdravotníky, byla Hanka jednou z těch osobností, které dokážou okamžitě proměnit atmosféru. Zazpívala finalistům, zapojila se do focení kalendáře a společně s Ivou Hüttnerovou přinesla do celého setkání přesně tu směs humoru a laskavosti, kterou si zdravotníci zaslouží. Když u kávy vyprávěla o svých dvanácti operacích, nebylo v jejím hlase ani stopy po hořkosti. Jen klidná zkušenost ženy, která ví, že zdraví je dar, a že péče, kterou dostala, byla skutečná, lidská a poctivá.

„Nezažila jsem špatnou péči, a to není proto, že jsem Křížková,“ říká s úsměvem, který je pro ni typický. „Sledovala jsem, jak se zdravotníci chovají k ostatním pacientům i ke starším lidem, a musím jen složit poklonu.“ Její slova jsou osobní svědectví člověka, který měl dost příležitostí poznat zdravotnictví zblízka, proto je její účast v projektu Anděl mezi zdravotníky tak přirozená.

Hanka Křížková je nejen výraznou zpěvačkou, ale také symbolem síly, která vyrůstá z překonaných překážek, z odvahy přijímat život takový, jaký je, a z radosti, kterou dokáže předávat dál s lehkostí, laskavostí a neochvějnou vírou v to dobré.

Vedle zdravotnických témat se však její život nese i v duchu velkých profesních výročí. Čtyřicet pět let na scéně, třicet let s kapelou Martina Kumžáka, téměř neměnné složení hudebníků, které je pro ni symbolem stability a přátelství. Když vzpomíná na svůj první koncert 1. ledna 1982 v Mariánských Lázních, vybaví se jí kufr, ruksak a cesta do Karlových Varů, začátek, který byl stejně dobrodružný jako její další kariéra.

Dnes už muzikálové role odmítá. Ne z nedostatku chuti, ale z respektu k vlastnímu tělu, které si prošlo náročnými operacemi. „Mám čtyři endoprotézy, zkoušení je velký nápor,“ říká otevřeně. Nabídku na nový muzikál Monte Cristo ji potěšil, ale roli odmítla. Její radostí jsou koncerty, jje to její svět, který si chrání a který jí stále přináší nové publikum i nové příběhy.