Když se v polovině léta zastavila maďarská jaderná elektrárna Paks, nebyla to technická závada ani politické rozhodnutí. Byla to voda. Nebo spíše její nedostatek. Dunaj, tepna střední Evropy, klesl tak nízko, že elektrárna poprvé za čtyřicet čtyři let musela odstavit provoz. Země, která je na Paksu závislá zhruba z poloviny své spotřeby, tak začala dovážet elektřinu z okolních států, mimo jiné z Česka. Rumunsko mezitím sahá k zoufalým opatřením – ženisté odstřelují břehy Dunaje, aby odklonili více vody k elektrárně Cernavoda. Ta přitom podobné problémy zažila už v letech 2003, 2007 i 2011.

Evropa se tak ocitá v paradoxní situaci. Jádro, které má být pilířem energetické bezpečnosti a náhradou za uhlí, naráží na limity, jež přináší klimatická změna. A ty se netýkají jen extrémních teplot, ale především vody – zdroje, bez něhož se tradiční průtočné chlazení neobejde.

Česko má výhodu. Ale ne navždy

Ve Francii je omezování výkonu jaderných elektráren v horkých měsících už běžnou součástí léta. Česká republika je zatím v bezpečí. Dukovany i Temelín využívají cirkulační chlazení, které je na výkyvy hladiny řek výrazně méně citlivé. Nové dukovanské bloky navíc počítají i se suchým chlazením přes žebrované výměníky.

Evropa se tak postupně loučí s průtočným chlazením, které bylo levné, jednoduché a dlouho považované za standard. Budoucnost patří hybridním systémům, jež kombinují cirkulační a suché chlazení. Jsou dražší, ale odolnější. A odolnost bude v příštích dekádách klíčová.

Jaderná renesance nebude zadarmo

Evropská unie plánuje do roku 2050 zvýšit výkon klasických jaderných elektráren z dnešních 98 GW na 109 GW. Dalších až 53 GW mají dodat malé modulární reaktory SMR. Jádro má být stabilním, domácím zdrojem, který Evropu zbaví závislosti na dovozu energií.

Jenže chlazení bude stát miliardy. Suché chlazení je až čtyřikrát dražší než cirkulační, které je samo o sobě výrazně nákladnější než průtočné. Adaptace jaderné energetiky na klimatickou změnu tak bude jedním z největších infrastrukturních úkolů příštích desetiletí.

Je třeba přestat si lhát do kapsy

Jan Palaščák, zakladatel skupiny Amper, upozorňuje, že technologická řešení existují, ale je nutné k nim přistupovat realisticky. Připomíná například posuzování vlivu na životní prostředí (EIA) pro nové dukovanské bloky, kdy se z „politických důvodů“ předpokládal společný provoz starých i nových bloků. Na papíře se tak z Jihlavy stala řeka velikosti Jeniseje.

Podle Palaščáka je možné nové jaderné elektrárny uchladit, ale bude to vyžadovat soutěž technologií, firem i přístupů. Čím širší bude nabídka, tím udržitelnější budou výsledné náklady.

Dunaj vyschl. A s ním i iluze

Klimatická krize neskončila. Naopak – začíná zasahovat do samotných základů energetiky. Vyschlý Dunaj ukazuje, že průtočné chlazení jaderných elektráren je minulostí. Jádro zůstává nezbytnou součástí evropské energetické budoucnosti, ale musí projít vlastní transformací. Bez ní nebude schopné plnit roli stabilního zdroje, který má Evropu chránit před nejistotami světa.

Čerpáno z komentáře Jana Palaščáka