Heda Gablerová není muzeální nuda, ale sugestivní příběh se silnými hereckými výkony

Nepoddajná, drsná a pyšná krása ženy, která jde přes mrtvoly. Tyto pocity jsem měl hned už v prvních minutách inscenace hry Henrika Ibsena Heda Gablerová, kterou uvedlo v pátek 2. října v premiéře Moravské divadlo Olomouc. Až v průběhu hry jsem zjistil, že i když titulní hrdinka směřuje do tragického konce, její příběh vypovídá ještě o něčem jiném. Třeba o tom, v čem je síla muže a v čem všem může být síla ženy.

Světoznámé dílo, které vytvořil před více než 130 lety jeden ze zakladatelů moderního realistického a psychologického dramatu. I když nemělo ze začátku jednoznačný úspěch, dnes je pozoruhodnou ukázkou nadčasového tématu. Práce režiséra Mariána Pecky je v této inscenaci mistrovská, ale rád bych zmínil také přínos dramaturgyně Terezy Matějkové. Představení je atmosféricky jednotné a rytmicky vyvážené, ale také disponuje kvalitním překladem Františka Fröhlicha. Právě díky všem silným momentům jde o působivý divadelní zážitek.

Vůbec nevadí, že se děj neodehrává na konci 19. století, ale v současném světě, kde jsou protagonisté oděni v dnešním stylu (Miriam Struhárová). Móda ani doba nejsou to podstatné, tím podstatným je autentický a přitom netuctový životní příběh. Přitom své opodstatnění tu mají i rekvizity, které jsou součásti striktně neměnné scény (Pavol Andraško). Dobrým nápadem jsou „elektrizující“ obrazovky, které snímají povětšinou detaily tváře hlavní hrdinky.

Režie Mariána Pecky (který před dvěma lety v Olomouci režíroval úchvatnou Kytici) je obdivuhodná stejně jaké herecké výkony. Celé představení stojí a padá s představitelkou titulní hrdinky. Režisér pro ni našel v Kristíně Jurkové dokonalou interpretku po všech stránkách. Zvládla umělecky i technicky náročnou postavu v jejím celku, detailu i jednotlivostech, kdy vyniká jak její luxusní exteriér, tak herecká barevnost, všechny ty tóny i podtóny, stejně jako plastičnost jejích pohybů.

Přitom jsou výborní a skvěle vybraní další herci, kteří jsou součástí hry s narůstajícím pocitem mrazení v zádech – ať už je to Jan Vrbacký v roli Hedina „ideálního manžela“, elegantní Roman Vencl coby všehoschopný Dr. Brack nebo charismatický Tomáš Krejčí jako „osudový“ muž jménem Eilert. Galerii postav „vybarvují“ Ivana Plíhalová (teta Juliana) a Vendula Nováková (Tea) a nelze opominout ani Natálii Tichánkovou (služka Berta). Ta je na jevišti celou dobu a moc toho nenamluví a ve „vražedných osidlech“ působí jako naprosto nezaujatá.

Mimochodem, při sledování inscenace mě napadla jedna pozoruhodná proklamace: „Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje“, což vyslovil Oscar Wilde a což sedí i v případě inkriminované inscenace. A ještě si dovolím jednu odbočku – zatímco v pátek 2. října měla Natálie Tichánková premiéru Hedy Gablerové, kde má roli nenápadné služtičky, o den později přebírá v historické budově Národního divadla Praha cenu Thálie za titulní roli v muzikálu Evita...

Ale zpět k olomoucké Hedě Gablerové, u které necítím, že by byla titulní hrdinka kdovíjaké monstrum nebo něco neskutečného. Její drzost a pronikavost občas ohromí a nedovolí diváka vydechnout, ale celé to táhne k fatálnímu konci, kdy nemá sílu jít dál. Prohrává, protože nebyl nikdo silnější. Vrcholnou scénou končí i náročná a zároveň sugestivní inscenace, která je v nové sezóně Moravského divadla Olomouc cenným činoherním úspěchem. Bravo!

Robert Rohál

Foto MDO