Uprostřed lesů Kokořínska stojí stavba, která se vymyká všemu, co od středověkého hradu čekáme. Houska nemá obranné věže, nehlídá cestu, nechrání město ani hranici. Přesto působí, jako by tu stála odjakživa. Jako by hlídala něco, co se skrývá pod ní, a to z ní dělá jedno z nejzáhadnějších míst v Čechách.

Podle starých kronik se pod hradem nacházela hluboká puklina, o níž se říkalo, že je bránou do jiného světa. Lidé z okolních vesnic tvrdili, že z ní vystupují stíny, zvuky a tvorové, které nedokázali popsat. Stavba podle legend neměla chránit krajinu, ale uzavřít otvor, který děsil celé okolí. Má být víkem, které má udržet temnotu pod kontrolou.

Tajemství pokračuje i uvnitř. Kaple, která stojí v srdci hradu, je zdobená freskami, jež nedávají smysl ani historikům. Nejznámější z nich zobrazuje ženu s mečem, jak probodává ďábla. Motiv je starší než samotná kaple a žena drží meč v levé ruce, což bylo ve středověkém umění symbolem zla. Jako by tu někdo maloval proti něčemu, co se nedalo pojmenovat.

Houska má i kapitolu, o níž se mluví jen šeptem. Za druhé světové války se o ni zajímali nacisté, kteří sem podle svědků jezdili kvůli okultním experimentům. Nešlo o strategii, ale o podzemní prostory, zvláštní akustiku a legendy o bráně, která se pod hradem skrývá. Někteří pamětníci tvrdili, že tu byli drženi vězni, kteří po pobytu v podzemí popisovali halucinace, paniku a pocit, že je někdo sleduje.

Zvláštní je i chování zvířat. Psi se vyhýbají některým místnostem, koně odmítají vstoupit do částí lesa. Lidé, kteří tu přespali, mluví o náhlém probuzení, neklidu a snech, které si ráno nedokázali vybavit. Houska působí jako místo, které s člověkem pracuje, i když o tom neví.

Podzemí hradu je zčásti zasypané a nikdy nebylo plně prozkoumané. Některé teorie tvrdí, že původní propast byla jen vstupem do rozsáhlejšího systému, který se táhne hluboko pod krajinu. A že hrad stojí na místě, které bylo posvátné dávno před příchodem Slovanů.

Houska je fascinující právě tím, že se tu legendy mísí s historií a skutečnost s tím, co si lidé po staletí šeptají. Je to místo, které nepůsobí strašidelně, ale zvláštně. Místo, které se brání jednoduchému vysvětlení. A také místo, které si člověk pamatuje ještě dlouho poté, co se vrátí domů.