Dušičky patří k nejstarším a nejzajímavějším svátkům evropské tradice. Podle lidových představ právě na přelomu října a listopadu slábla hranice mezi světem živých a zemřelých natolik, že se duše mohly vracet mezi své blízké. Lidé proto dodržovali řadu zvyků a pověr, které měly zajistit klid zesnulým i ochranu živých.

Jedním z rozšířených obyčejů bylo ponechat na stole část večeře nebo kousek chleba pro duše předků. Věřilo se, že navštěvují svá bývalá obydlí a přicházejí se podívat na své potomky. Naopak některé činnosti byly považovány za nevhodné. Nemělo se zametat, vynášet popel ani hlučně pracovat, aby nebyly duše vyrušovány.

K méně známým zvykům patřilo také poklápění nádob a nádobí. Lidé věřili, že by se v otevřených nádobách mohla ukrýt duše zemřelého a zůstat uvězněná. Zakrývaly se proto hrnce, džbány i vědra s vodou.

Zajímavé tradice provázely i samotné pohřby. Rakve se z domu vždy vynášely nohama napřed. Tento zvyk měl zabránit tomu, aby se zemřelý symbolicky vracel zpět do svého domova. Na některých místech se navíc rakví třikrát udeřilo o práh domu. Tento úkon měl definitivně ukončit spojení zesnulého s příbytkem a zajistit mu klidnou cestu na druhý svět.

Mnohé z těchto zvyků dnes působí jako zajímavé lidové pověry, přesto připomínají dobu, kdy lidé vnímali smrt jako přirozenou součást života a věřili v úzké propojení světa živých a mrtvých. Dušičky tak nejsou jen vzpomínkou na zesnulé, ale i připomínkou bohaté lidové tradice, která se po staletí předávala z generace na generaci.