Zamýšlím se, co by dnes asi řekl světu, nám, dalajláma. Možná chci jen něco vyjádřit skrze něj, ale věřím, že bychom se na tom shodli. Že by mluvil tiše, ale pevně. Že by se nedíval na svět jako na problém, ale jako na člověka, který je jen unavený.

Možná by řekl, že žijeme příliš rychle, že jsme zapomněli na ticho, které dává věcem tvar. Že technologie nás spojila, ale zároveň oddělila, protože být neustále dostupní neznamená být skutečně přítomní. A že štěstí, které hledáme v obrazech, je ve skutečnosti ukryté v okamžicích, které nefotíme.

Možná by připomněl, že mír nezačíná ve světě, ale v jednom jediném srdci. V tom, které se rozhodne nereagovat hněvem. V tom, které se rozhodne vidět člověka, ne protivníka. V tom, které se nebojí být laskavé, i když je to někdy to nejtěžší.

A možná by se pousmál nad tím, jak moc se bojíme změn. Protože změna není konec. Je to učitel. Přichází, když jsme připraveni růst, i když si to nechceme přiznat. Kdyby dnes promluvil, možná by řekl jen jediné: „Zpomalte. Podívejte se na sebe navzájem. A nezapomeňte, že laskavost je síla, která přežije všechno ostatní.“ A já mám pocit, že právě tohle potřebujeme slyšet.

Lenka Žáčková